Fejeton: Z Indky mi zůstala cedule
Teď, po osmi letech sedím se štětcem v lavici. Na kurzu malování hyperrealistického portrétu, na který jsem se přihlásila. Úkol je jasný: překreslit indickou dívku z mé fotografie na plátno a zachytit ji co nejvíce realisticky.
Po dlouhých deseti vyčerpávajících hodinách a deseti konzultacích, kdy jsme se s učitelem kurzu hádali o každé čárce, mám konečně dokončenou tvář. Celkem dobrý, musím se pochválit a nejsem jediná. Chválí mě učitel i pár účastníků kurzu. Stále jsem však na začátku. Někteří z přítomných „malířů“ svůj portrét už dokončili.
Na druhé straně místnosti maluje mladík obraz. Začátečník nebude, jeho dílo vypadá jako kopie jednoho z Rembrandtova obrazů. „Tohle kreslím zhruba dva roky, dojíždím sem na víkendové kurzy,“ odpovídá mi umělec na otázku, jak dlouho takové dílo tvoří. S jeho odpovědí jsem spokojená. Mám totiž ještě dva roky na to, abych mou Indku „učesala a ošatila.“
Pyšně procházím Prahou, své dílo nesu tak, aby ho kolemjdoucí viděli. Všichni se s údivem nenápadně koukají. Mé malířské ego však dostává ránu, když za mnou přichází starší pán a ptá se: „Co to máte za ceduli, slečno?“
„To je obraz, pane, žádná cedule,“ odpovídám pohoršeně,
„Aha, jste kreslila nějakou masku, co?“ říká zamyšleně a prohlíží si mou Indku se vší vážností.
No prosím!? Říkám si sama pro sebe. Jak je možné, že nepoznal obličej mé Indky? Vždyt´ to měl být hyperrealistický portrét…
Po nákresu tužkou se obraz natře červeným podkladem, zvýrazní se stíny. Zdroj: Aneta Řezníčková
Je důležité všímat si detailů kvůli realistickému vzhledu tváře. Zdroj: Aneta Řezníčková
