Evropská vážná hudba je v Asii trhák. Lidé ji vnímají jako exotiku, říká učitel klavíru
Přizpůsobujete svou výuku kulturám států?
Samozřejmě. Musím se vždy přizpůsobit zvyklostem studentů. Když jedu někam, kde jsem ještě nebyl, zjišt´uji si, jaká je tam kultura a mentalita lidí, abych neudělal něco nevhodného. Když jsem třeba přijel do Malajsie, měl jsem spoustu muslimských studentek. Pro učitele klavíru je běžné, že se občas svých studentů dotkne – například když kontroluje uvolněné zápěstí, loket či rameno. Ptal jsem se proto všech svých žákyň, jestli to je v pořádku. A problém s tím absolutně nebyl, na rozdíl od jiných států jako třeba v Rakousku, kde jsou jakékoliv doteky zakázané.
Proč?
Podle mě jde o nějaký etický kodex, ke kterému se časem dospělo. Když jdete třeba na konkurz na hudební školu a dotknete se nějakého žáka, třeba jeho ramene, okamžitě vás eliminují. Funguje to tak na hudební škole, konzervatoři i vysoké, zda je to tak i v jiných oborech nemohu soudit. Svých žáků se prostě nesmíte dotýkat, jinak zkrátka přijdete o místo.
V Rakousku učíte už přes dva roky. Byl pro vás problém přizpůsobit se?
Nebylo to optimální, ale musel jsem se přizpůsobit. Třeba před měsícem jsem byl na čas opět na Filipínách v Manile. Tam je naopak normální dotknout se například studentova ramene, pokud učitel vidí, že je v napětí. Žáci si pak chyby, které při hraní dělají, ihned uvědomí. Přijde mi to normální, i fyzický kontakt k výuce patří. V Rakousku to tak bohužel není, takže vyučování tam je, jako když chcete udělat bramborovou polévku, ale přitom nemáte brambory.
Hodně času jste strávil také v Asii. Jak vnímají asijští studenti evropskou klasickou hudbu?
V asijských zemích je teď obecně velký rozmach vážné evropské muziky. Podle mě se dostává do povědomí lidí stále větší počet tamních špičkových umělců jako je třeba Filipínec Albert Tiu nebo malajská pianistka Mei Yi Foo. Právě podle jejich vzoru se studenti vážné hudby rozhodují věnovat se tomuto oboru. Jako příklad bych uvedl čínského pianistu Langa Langa špičkového představitele interpretujícího umění evropské klasické hudby. Kvůli němu se údajně učí hrát na piano kolem čtyřiceti milionů mladých Číňanů. Ale třeba i v zemích jako je Laos či Myanmar začínají vznikat hudební školy zaměřující se právě na evropskou hudbu. Je to pro ně exotika, zkrátka něco jiného. Musím říct, že z pohledu profesionálního hudebního školství je to bohužel v Asii větší trhák než v Evropě, kde se zájem spíše snižuje.
Proč to tak podle vás je?
Tady na západě je to zkrátka součást kultury, kdežto v některých asijských zemích je vážná hudba spíše něco módního. V Evropě máme vše dostupné, jak hudební materiály, tak kvalitní učitele. Plus je tu velký přebytek nabídky, což může vést k postupnému ochladnutí zájmu mladých lidí o studium hudby. Dalším důvodem může být uplatnění v oboru. Lidé budou samozřejmě raději pracovat někde, kde dostanou větší plat, což tento obor moc nenabízí.
Jaké to pro vás je učit v tak odlišné kultuře?
Před měsícem jsem byl učit v Manile na Filipínách, a to byl pedagogický sen. Měl jsem na starost studenty hudební školy, zhruba ve věku 6–16 let. Stále se usmívali, měli obrovský zájem o mé rady, veškeré mé názory akceptovali. Byl tam cítit o hodně větší respekt než třeba v Evropě a já byl překvapen kolik talentovaných dětí tam bylo. A co mě omračuje ještě víc je úroveň anglického jazyka šestiletých dětí. Nepotřebují žádného tlumočníka, mluví plynně anglicky.
Čím to je?
Já si myslím, že je kvůli obrovskému množství lidí, které tam žije. Když přijedete například z Malajsie do Česka, tak si říkáte, kde jsou všichni lidé? A právě obrovské populační číslo tvoří v Asii i konkurenční prostředí. Když na sobě ti lidé nebudou dřít, nemají šanci na dobrou práci a kvalitní život. To podle mě může být důvod, proč umí tak dobře anglicky i proč mají tak svědomitý přístup ke studiu.
Jaká je úroveň výuky klasické hudby v Asii?
V asijských zemích, které jsem navštívil, například v Malajsii či Thajsku nebo Indonésii, je bohužel stále málo kantorů. Je tam spousta talentů ale nedostatek informací. A to je i důvod, proč tam jezdím. Snažím se dělat maximum pro to, aby se tamní zájemci mohli ode mě dozvědět něco více.
