Dokument V síti rozplakal herečku i diváky v kině
O skvělé podívané, u které si pochutnáte na popcornu, nemůže být řeč. Už z upoutávek totiž divákům dochází, že se jim z tvrdé reality bude chtít spíš zvracet. I já přicházím s ostychem a určitou dávkou respektu. Film je nakonec ještě mnohem drsnější. Už zmedializovaná věta „Nevadí, že mi je dvanáct?“ diváka provází po celou dobu filmu, a z fráze mě mrazí doteď.
Dokument není pouze o příběhu, jak se může zdát z ukázek. Objeví se hned několik statistik. Například, že 60 % dětí nemá vyhrazený čas, který mohou strávit na internetu. Spousta rodičů nejspíš podlehne iluzi, že jejich dítě, zamknuté doma na petlici, je v bezpečí. Ve svých pokojích jsou možná chráněni před fyzickým nebezpečím, ale nikoliv před tím psychickým. Na tento paradox tvůrci upozorňují a snaží se rodičům předat poselství, aby se o děti více zajímali. Nestačí pouhé zablokování stránek s porno obsahem, ale je potřeba se orientovat především na samotné sociální sítě, které děti využívají nejvíce. Ty korigované vůbec nejsou. Problémem je, že samotné společnosti, jako je například Skype, Facebook nebo Snapchat, nemají zájem se do takových opatření pouštět. Jak zaznělo v dokumentu, důvodem je strach z rapidního úbytku návštěvnosti sítí a zároveň i složitá realizace.
Česko, 2020, 100 min
3 herečky
3 pokojíčky
10 dní
2458 sexuálních predátorů
Predátory nic nezastaví
I přes rozostřené tváře a mužská přirození divák dostává více, než by chtěl. Otevřené debaty o sexu, masturbace v přímém přenosu a psychický nátlak provázejí herečky v každé scéně. Muži, kteří si s nimi píší, nebo volají přes web kameru, se před ničím nezastaví. Kdybych ve svých dvanácti zažila to samé, co hlavní představitelky, vím jistě, že bych to psychicky nezvládla. A jestli ano, nechci domýšlet, jaké by mi to dalo povědomí o tom, co je v životě ‚normální.‘
Sexuální poradkyně, která se na tvorbě dokumentu také podílela, podotýká, že pouhá hrstka mužů, kteří vyhledávají kontakt s mladými dívkami, jsou pedofilové. Z neuvěřitelného čísla 2 458 mužů tak můžeme jen hádat, kdo jsou ti ostatní. Odpověď totiž neznají ani odborníci. Možná, že muž, který by vzhledem mohl být prototypem ideálního tatínka nebo vlivným politikem, je ve skutečnosti někdo, kdo po nocích na internetu vyhledává sexuální kontakt s mladými dívkami. To ve mně zanechává takový dojem, že v nejbližší době nebudu nikomu věřit ani nos mezi očima.
Troufalost nezná mezí
Film mě šokuje prakticky po celou dobu. Ať už sexuálními úchylkami mužů, jejich troufalostí, ale i naivitou, že na ně nikdo nepřijde. Dívky se s několika z nich setkávají osobně, a to na veřejnosti v kavárně. Štáb tam má připravenou skrytou kameru a situaci sleduje ochranka. Cítím obdiv k herečkám, které se s takovými muži byly schopny potkat. Zároveň je třeba si připomenout, že nešly do opravdového rizika. Co ale ty ostatní dívky a chlapci? Pokud rodiče včas nezasáhnou, nechci ani domýšlet, jaké fatální následky to může mít. Motivace dětí, které jsou ochotné do tohoto rizika jít, také není snadno definovatelná. Může jim chybět rodičovská láska, zájem opačného pohlaví nebo jsou možná jen zvědavé.
Pocity zoufalosti, absurdity a deprese zachraňuje jediná pozitivní scéna. Dívku kontaktuje dvacetiletý student, který si s ní chce pouze obyčejně popovídat. Lukáš, který po náročném dni brouzdal na internetu jen tak pro zábavu, dokonce dívku nabádal, aby v žádném případě na sexuální nabídky neodpovídala. Dojetí rozplakalo herečku ve filmu i mě v kině. Z plného sálu odcházím beze slov. Pocity deziluze ve mě budou rezonovat ještě dlouho.