Dokonalá kopie je jistota, říká zpěvák kapely Judas Priest revival
Proč jste se rozhodli založit Judas Priest revival?
My jsme nejdřív měli kapelu Caravela s naší tvorbou a vydali jsme i dvě CD. Do repertoáru jsme časem zařadili několik písniček z alba Painkiller, které Judas vydali v roce 1990 a já tuhle desku dodnes obdivuji. Časem jsme si ale všimli, že lidi reagují na převzaté písně mnohem lépe než na naše, tak jsme se v roce 1999 dohodli, že zkusíme štěstí cestou revivalu. Tenkrát nám šlo hlavně o zájem fanoušků.
Jak dlouho vám trvalo nacvičit první setlist?
Některé skladby jsme už uměli a zbytek jsme se učili zhruba půl roku. Samozřejmě v téhle fázi, kdy jsme secvičovali nové skladby, přišly i personální potíže. Museli jsme si například najít baskytaristu, protože ten náš původní revival zásadně odmítal, takže se doba příprav prodlužovala. Tyhle počáteční problémy má asi každá kapela, která chce změnit svou orientaci na něco, by’t jen trochu jiného.
Patříte mezi revivaly, které se snaží o zcela autentickou show. V čem je hlavní výhoda toho, že úplně kopírujete Judas Priest?
Zezačátku to tak ale nebylo. Měli jsme každý jednu koženou bundu a s tím jsme si vystačili. Postupem času jsme ale došli k tomu, že udělat ze sebe co nejvěrnější kopie je jistou cestou, jak dosáhnout úspěchu. A na fanoušky to opravdu působí. Kdybych si vzal teplákovku a botasky, tak by to asi tolik neuchvátilo.
Kolik peněz jste museli do kapely investovat, aby jste vypadali co nejvíce jako váš vzor?
Podobnou výbavu je u nás těžké sehnat a třeba oblečení si proto děláme sami. Ročně to je třeba kolem deseti tisíc korun za outfity a doplňky. Ale pořídit například stejnou kytaru na jakou hraje Glenn Tipton, vyrobenou na zakázku, stojí pětačtyřicet tisíc korun a každý si výdaje platí sám. Potom se s kluky smějeme, když si říkáme: já už jsem v tom za osmdesát tisíc a tyjenom za šedesát.
Jde u vás osobně pouze o podívanou nebo vzhled Roba Halforda přijímáte i za svůj a líbí se vám?
Oboje je trochu pravda. Samozřejmě třeba tetování by měl mít každý originální a já nemám všechny stejné jako Halford, jenom ty, co jsou vidět. Ale v zásadě se mi líbí, že vypadám jako on.
Zpěvák Judas Priest je známý i svou homosexualitou. Jste si podobní i v tomhle směru?
Nejsme. Občas si ale říkám, že by to možná bylo lepší. Myslím čistě po pěvecké stránce, protože někdo říká, že se s tím pojí i velký rozsah.
A Rob Halford takovým hlasovým rozpětím opravdu disponuje, což mnohým lidem značně ztěžuje jeho imitaci. Musel jste vy kvůli některým jeho polohám navštěvovat speciální hodiny zpěvu?
Cvičil jsem to sám, nikam do školy jsem nechodil. Mám různé postupy, kterými jsem se metodou pokus – omyl dostal k současné technice zpěvu. Vím, že do Halforda mám ještě daleko, ale aspoň se snažím, a když si tu a tam něco upravím, tak se to dá.
Skutečný Rob Halford v jednom ze svých typických kožených oděvů. Zdroj: wikimedia.org
Kde a jak často vaše skupina vystupuje?
My vystupujeme zhruba třicetkrát až čtyřicekrát ročně. Hraní nám shání jedna německá agentura, která si nás už před časem všimla. Z těch větších koncertů jsou to různé festivaly, nebo známější motosrazy. Několikrát jsme byli i v Německu, Rakousku nebo na Slovensku.
Uživí vás kapela nebo musíte mít ještě i jiný příjem?
Jde o to, co si pod tím pojmem představit. Řekl bych spíš, že vydělaná částka se často pohybuje pod průměrným platem. Závisí to i na různých okolnostech, jako je například roční období. V létě je lidí hodně v zimě méně. Ostatní členové naší kapely mají rodiny a jsou zaměstnaní i jinde. Já žiju sám, o rodině neuvažuji a peníze z kapely mi zatím stačí.
Některé méně známé skupiny občas mají vůči revivalům určitou averzi, kterou vysvětlují tím, že jim „berete kšefty“. Jaký máte na tohle názor?
Já je chápu a jejich postoj má logiku. Většinou si myslí, že jsme sami nic nedokázali, jen kopírujeme ostatní, a přesto přilákáme víc lidí. Ale na druhou stranu by se podle mě by se stejný postoj mohl uplatnit třeba ve vztahu lidí k Národnímu divadlu nebo České filharmonii, protože svým způsobem to jsou také revivalisti. Touhle optikou také nepřinesli prakticky nic nového nebo vlastního, ale lidé je chtějí vidět.
Takže vám není líto, že jste se neprosadil sám za sebe, ale spíše jako něčí kopie?
V začátcích mě to hodně mrzelo. Když jsme začínali jako revival, tak jsem si stejně pořád říkal, že jsem třeba mohl někde něco dělat jinak. Teď mě to ale nemrzí vůbec. Naopak jsem rád, že jsme to dotáhli až na tuhle úroveň.
Proč myslíte, že lidi chodí bavit na revivaly?
Myslím, že fanoušci mají díky tomu možnost slyšet něco, co mají rádi, ale v menší podobě. Judas Priest tu nejsou příliš často a proto se snažíme naši show dělat co nejvěrněji, aby si z toho měli lidé co nejvíc. Myslím ale, že to platí na každý revival band.
Co je pro kapelu zatím největším úspěchem?
To, že vůbec ještě hraje. (smích) Nic většího není, ale koncertovali jsme s několika slavnějšími lidmi nebo skupinami jako Aleš Brichta Band, Kabát, slovenská Tublatanka a podobně. Je fajn, že nás berou i lidi, kteří přišli primárně na ně. Asi je to prostě tím, že to, co revivaly hrají, je pro ně známé a nemají problém se v repertoáru vyznat.
Setkali jste se někdy s Judas Priest?
Já osobně ne, ale náš kytarista se dostal do jejich šatny a má podepsanou kytaru od Glenna Tiptona, kterého napodobuje v kapele. Kromě něj se tam setkal ještě s bubeníkem Scottem Travisem a kytarisou Kennethem Downingem, známějšího jako K. K. Downing.
