Divoká příroda v obrazech
V České republice se výstava složená z vítězných fotografií soutěže Wildlife Photographer Of The Year uskutečnila teprve potřetí, nicméně o to je zajímavěji. Časopis Natioal Geografic zde totiž poprvé prezentuje svoji expozici, kterou zosobňují jména jeho kmenových autorů, jako je Mattias Kluma, Jodi Cobb a další. Ani Češi však svým zastoupení nezaostávají a můžeme zde najít výtvory Václava Šilhy a Petra Slavíka fotící především v Africe, stejně tak Pavla Radosty, který se zaměřuje na zvířata „zajatá“ za mřížemi v pražské zoologické zahradě. Také nás však překvapí tvorba zpěváka a hudebníka Dana Bárty, často označovaného také za odborníka přes vážky, který ze svého koníčku dokázal udělat umění, a jeho fotografie jsou zcela nepřehlédnutelné.
Absolutně náhodná existence
Každý z fotografů si zamiloval jiný druh živočicha, jiný kus přírody, jiný pohled na ni. Někteří se rádi „transformují“ do prostoru, ve kterém jejich oblíbenci žijí. Jedním z nich je právě Dan Bárta, který si vybral, pro některé otravný hmyz u vody, vážky. Proč? „Mně vážky umožňují nahlédnout do fungování přírody, systémů či společenstev organismů poměrně snáze než větší živočichové. Pozorováním vážek se snadno dostanu do rozpoložení, kdy přestanu vnímat čas a octnu se v nějakejch pěti krychlovejch metrech. A na tom plácku se to všechno děje,“ prozradil Bárta cestopisnému fotoreportéru a novináři Michaelu Josephy, který publikoval rozhovor na svých vlastních stránkách www.josephy.cz. Dana Bártu fascinuje především fakt, že má možnost vidět výsek přírody, jak on říká mikropříběh, kde se ocitá jako „absolutně náhodná existence“. „Pro vážky jsem jen další orientační bod v prostoru. Zmapují mě jako terén v počítačové hře, jsem pro ně jen souřadnice, kus větve,“ dodal v rozhovoru. Jak nás zvířata vlastně vnímají. Jsme pro ně opravdu jen kus přírody, kus větve? A co naopak zvířata pro nás?
Síla a hloubka okamžiku
Zaznamenávání obrazů přírody nebo zvířat se může zdát jednoduché. Pokud máte k dispozici dynamiku pohybu nebo zajímavé přírodní úkazy, estetika fotografie se vytváří téměř sama. A pokud jste též držiteli drahých fotoaparátů a technicky zdatných objektivů, které umíte správně ovládat, zdá se, že není co řešit. Tyto domněnky vám však vyvrátí ona výstava, jelikož zjistíte, že fotografovat přírodu může být i tím nejtěžším řemeslem. Síla a hloubka okamžiku je to, co vytváří originální fotografii, kterou umí zachytit jen člověk, který má k přírodě určitý vztah a který je ochotný obětovat vše proto, aby svůj vytoužený obrázek získal, například se i transformovat do jejich světa.
Anax-imperator: z publikace Vážky české republiky – Aleš Dolný, Dan Bárta, zdroj: www.martinpustelnik.com
Dokud nepřijde člověk…
Při pohledu na vystavované fotografie dokreslované africkou hudbou a rytmy si připadáte ohromeni a zároveň se ve vás mísí pocity strachu a lítosti. Ocitáte se v přirozeném světě, kde silnější vyhrává, kde neexistují jiné starosti než přežít, rozmnožit se, ale také si užívat každý okamžik, který se nabízí. Žádný stres, žádná nenávist, žádný strach, dokud nepřijde člověk. V tu chvíli jakoby se zastavil čas. Jakoby vše začalo zanikat, vše přirozené se změnilo na umělé, vše veselé na smutné. Když obcházíte fotografie Pavla Radosty, kde se hlavním nepřítelem zvířat stávají mříže pražské zoo, cítíte změnu atmosféry. Jejich výraz vám připomíná povědomí o zajetí, o tom, že i přes nadstandardní péči pracovníků zoologické zahrady nejsou št´astní a svobodní. Ani svoboda však nemusí být uspokojující. Dnes už i ve volné a divoké přírodě má své slovo člověk. Obrázky od fotografů z National Geografic nám dokazují, že člověk umí být krutý nejen sám k sobě, ale i k přírodě. K tomu, co je nám tak roztomile a krásně představováno na výstavě Wildlife Photographer.
Nabídka výstavy je pestrá. Je také doplněná krátkými příběhy a popisky jednotlivých fotografů, kteří rádi objevují nové, ale i to, co všichni dobře známe, a jen se nám snaží prostřednictvím krásně naaranžovaného obrazu připomenout, že přírodní jevy a živí tvorové jsou všude kolem nás a že stejně jako my se budeme chovat k nim, se budou chovat oni k nám. Nebo snad obráceně?