Divák jako součást prapodivných událostí v zaniklé sudetské vesničce Pomezí
„Během představení není povoleno mluvit, pokud vás k tomu nějaká z postav nevyzve,“ říká na úvod muž, který bude celou dobu k dispozici divákům za barem, pokud budou chtít poradit nebo doplnit sklenici vína. Imerzivním divadlem, poněkud nezvyklým žánrem, už dříve ožila vedle tohoto karlínského činžáku například i Vila Štvanice při inscenaci Golem. Tvůrci si prostě vyberou příběh, dosadí postavy, které prožívají svůj vlastní příběh současně a vytvoří věrohodné prostředí. V tomto případě promění činžák na vesnici Pomezí s domy, krámky i okolním lesem.
Pokud má být takové představení po celou dobu napínavé, musí mít příběh určitý nádech tajemství. Jinak by divák asi těžko téměř tři hodiny ochotně běhal z patra do patra nebo naopak postával na místě. A Pomezí záhadné a napínavé je. Jde o malou vesničku v Lužických horách za první republiky, kde se má další den večer konat jeřabinová slavnost.
Nejde tu o téma vyhánění Němců ze Sudet, jak by leckoho mohlo napadnout, ale spíše o příběh založený na čímsi tajemném, nejasném, co pochopíme až díky obyvatelům Pomezí. Dějí se v něm divné věci, lidé se chovají zvláštně a vy prostě nevíte proč. Díky šeru nebo skoro úplné tmě se v některých místnostech daří vyvolávat až hororové pocity a napětí.
Slavnost jeřabin
Na úvod začínají všichni herci v tančírně – aby informovali, že zítřejší večer patří slavnosti jeřabin, což je pro vesnici velkolepá událost. „Můžu si s vámi zatančit?“ ptá se postava studenta historie Nikolase Tausiga, který právě přijel, divačky vedle mě. Hned po úvodu se ale všechny postavy rozejdou do svých domovů. Přenášíme se pak v čase hned na další ráno. Otevírají se obchody, postavy se probouzejí, míří do svých prací.
Detailní práce scénografů nás opravdu dokáže přenést z karlínského domu do malebné vesničky v horách, ovšem specifická atmosféra zaprášeného a temného činžáku se zdobeným zábradlím dění ve vesnici Pomezí atmosféru hodně dokresluje. Ocitám se v koloniálu, který má na pultech zboží domyšlené do detailu. Od prodavače se dozvídám, že existuje nějaká ztracená dívka, která je pryč rok a nikdo o ní neví.
Potkávám postavu hraběnky, která je nejbohatší ve městě a začínám chápat některé vazby mezi postavami. Polovinu představení ale člověk stejně neví, k čemu to všechno spěje, jestli se to vůbec dozví. Jen se neustále dál a dál rozehrávají scénky – v lese, který voní podzimním listím, u hraběnky, kde jsou místo židlí pařezy stromů, nebo v laboratoři podivného vědce, kde mě na dvě minuty nečekaně zavírá s dalším divákem do kukaně, aby do nás št´ouchal koštětem. Celý děj a detaily v domě dodávají divákovi dohromady pocit, že se tu prostě děje něco podivného, zlého.
Neznámé slovanské rituály
Určitou dějovou linii tvoří příběh Nikolase Tausiga, který do Pomezí přijel zkoumat slovanské zvyky a rituály místních obyvatel. Z nějakých důvodů se tu ale na Tausiga rozjíždí podivná hra, která ho sice fascinuje – ale postupně ho dovádí k většímu a většímu šílenství.
Zhruba v polovině inscenace se téměř všechny postavy na chvíli objeví v hororových maskách – je to ona očekávaná slavnost jeřabin? A od té doby se tempo hry zrychluje, dostává spád a vy nevíte, do jakého patra dřív běhat a koho následovat.
Základní děj hry divák pochopí, i když skládanku postav ani děj nemůže mít kompletní. Tajemná vesnička Pomezí a pohnuté osudy jejich obyvatel s mnoha tajemstvími vás ale i tak zcela jistě pohltí. Cílem podobných představení je totiž poskytnout zážitek z děje přes každou jednotlivou postavu – ovšem jejím vlastním příběhem a kouzlem.
