Deník pamětnice Helgy Hoškové-Weissové – příběh plný odvahy a utrpení
„S Evou počítáme, kolik hvězd na ulici potkáme a předháníme se, která z nás jich napočítá víc. At´ Němci vidí, že si z toho nic neděláme. Schválně děláme veselé obličeje, úmyslně se smějeme. Schválně, at´ mají vztek,“ recituje rázným hlasem dívka z Dismanova rozhlasového souboru část z deníku pamětnice Helgy Hoškové-Weissové. Přibližuje tak statečnost, s jakou se Weissová jako dítě vyrovnávala s protižidovskými opatřeními a cejchem ve tvaru šesticípé hvězdy.
Vyprávění o příkořích a zvěrstvech, které se za druhé světové války v koncentračních táborech odehrávaly, doprovází tesklivý zvuk violoncella, na něž mezi jednotlivým předčítáním hraje vnučka pamětnice, Dominika. Ve Velkém sále pražské Židovské radnice na představení knihy Deník 1938 – 45 je tak atmosféra zase o něco mrazivější.
Věděla, že přijde něco horšího
Helga Hošková-Weissová s jednou ze svých kreseb. Foto: Klára Fischleinová
Oči desítek lidí se však po většinu času upírají na jedinou osobu. Na ženu, jež za druhé světové války prožila dny plné strachu v terezínském ghettu, okusila bídu pracovního tábora Freiberg i utrpení v koncentračních táborech Osvětim a Mauthausen – Helgu Hoškovou-Weissovou. Akademická malířka, která byla za svá díla oceněna Medailí Za zásluhy, se zápalem povídá o své knize, jež vychází v České republice poprvé. „Chtěla jsem zachovat ten sloh a ta slova přesně tak, jak jsem to psala tenkrát, když mi bylo dvanáct let. Jinak by se vytratila autentičnost a síla výpovědi,“ mluví Hošková o deníku, který si začala psát už v devíti letech.
Postupně popisuje, jak se stránky plnily událostmi z mobilizace v roce 1938, okupace nebo terezínského ghetta. A zaplněný sál čeká s napětím v očích na každé její slovo. „Když nás z Terezína odváželi, nevěděla jsem, kam jedeme, ale tušila jsem, že to bude něco mnohem horšího, proto jsem nechala deník strýci, který ho zazdil a po válce mi ho přinesl,“ říká Hošková. Posléze dodává, že právě proto, že už neměla možnost dál události zaznamenávat, dopsala své pozdější osudy těsně poté, co se vrátila zpět do Prahy v roce 1945.
Maluj, co vidíš
Celý svůj životní příběh vypráví Hošková klidným a vyrovnaným hlasem, jako by snad už zapomněla, že byly chvíle, kdy myslela na jediné – jak se dožít druhého dne. Jen, když začne mluvit o svém otci, který neměl takové štěstí jako ona a maminka a zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi, je v jejím tónu slyšet smutek. „Tatínek mi řekl, at´ maluju vše, co vidím,“ vzpomíná malířka na to, jak díky němu začala kreslit obrázky každodenního života v terezínském ghettu. Právě těmito malbami, jež společně se zápisky zazdil její strýc, je deník doplněný.
Čtení části příběhu se ujímá také herec Tomáš Töpfer, bratranec Hoškové. „Co sis to na mě vymyslela,“ hlesne po několika stránkách a zbytek papírů pokládá na stůl. Snad mu v pokračování brání slzy, které musí zadržovat, možná mu jen vyschlo v krku. Dočíst ukázku už však musí pamětnice sama. A právě v takové chvíli si asi každý, kdo na představení deníku přišel, musí říkat, jak odvážná a silná Helga Weissová byla, když vydržela to, o čem my nedokážeme bez sevřeného žaludku ani číst.