Česnek ve svatební kytici a obřad jedině ve středu. Vdavky v 19. století měly pevná pravidla
Svatební tradice a zvyky měly ve společnosti vždy své místo, některé se ale postupem času proměnily či zcela vytratily. Například bílá barva svatebních šatů nebyla vždy úplně typická. Tradiční byly do poloviny 19. století hlavně modré či růžové odstíny. „Bílé svatební šaty začaly nosit nevěsty od roku 1840, kdy je měla v Anglii na své svatbě královna Viktorie. A protože je to královna, okamžitě ji začali všichni napodobovat,“ vysvětluje Dana Dvořáková, která pracuje jako průvodkyně v Muzeu Kouzlo starých časů, kde nyní probíhá výstava svatebních rób a doplňků z 19. století. Podle tehdejší etikety byly bíle šaty určeny pouze pro mladé nevěsty do 23 let. „U starších dívek nebo u žen, které se vdávaly například po druhé, byla bíla barva šatů nepřípustná,“ říká Dvořáková a dodává, že tehdejší společnost by tuto volbu považovala za nevkusnou.
Ochrana před zlými duchy
Bílé svatební šaty začaly nosit nevěsty od roku 1840, kdy je měla v Anglii na své svatbě královna Viktorie. Zdroj: Eliška Neradová
Podle věku nevěsty byl také v 19. století omezován počet družiček. „Zatímco mladá žena jich měla většinou šest až osm, nevěsty starší 25 let mohly mít podle společenských pravidel maximálně dvě.“ vysvětluje Dvořáková. Zatímco v dnešní době si družičky oblékají šaty barevně odlišené od nevěstiných, dříve se dbalo na to, aby si byly co nejvíce podobné. „Družičky měly totiž za úkol mezi sebou schovat nevěstu, aby ji cestou do kostela nemohl posednout zlý duch,“ říká Dvořáková.
Před zlými duchy měl nastávající manžele ochraňovat také česnek, který byl vždy součástí svatební kytice. Jako okrasný doplněk nosily nevěsty také umělé květy na hlavě, které byly většinou z vosku. „Dnes se ženy běžně vdávají s čerstvými květinami ve vlasech. V 19. století se to ale nedělalo. Květ by totiž po čase zvadl, což by znamenalo, že zvadne také manželství,“ podotýká Dvořáková. Také závoje, které dříve nevěsty nosily jako znak cudnosti a nevinnosti, dnes nejsou příliš oblíbené. „Ve 20. letech 20. století se závoje přestaly nosit a dámy od té doby volily spíše klobouky,“ říká Dvořáková. Podle ní už svatební závoje moc moderních žen nevyhledává. Kromě šatů a doplňků je na výstavě k vidění také dobová svatební tabule či výbava nevěsty, kterou si nesla do nového domu.
Novomanželé se neznali
Dnes si podle Dvořákové mohou ženy většinou naplánovat svatbu podle svých představ. „V 19. století rodiče nevěsty plánovali vše dopředu. Rozhodnout nemohly dívky ani o svém manželovi,“ vysvětluje Dvořáková s tím, že nebylo běžné, že by se novomanželé před svatbou nějak výrazně znali. Jasně stanovený byl často i den obřadu. „Podle tehdejších tradic znamenal pondělní sňatek, že bude nevěsta bohatá. Svatba v úterý měla zaručit, že bude žena zdravá. Nejlepší den pro obřad byla ale středa, protože ta v sobě pojila obojí,“ říká Dvořáková. V dnešní době se lidé s ohledem na pracovní týden berou nejčastěji v sobotu. Lidé ale dříve věřili, že svatba v tento den přináší smůlu.
Součástí svatební kytice byl vždy česnek, který měl nastávající manžele ochraňovat před zlými duchy. Zdroj: Eliška Neradová
I přesto, že některé svatební zvyky upadly v zapomnění, do současnosti se jich dochovalo poměrně velké množství. „Jako v 19. století, i dnes se říká, že nevěsta by měla mít něco nového a starého, vypůjčeného a modrého. Pokud to dodrží, bude manželství št´astné,“ konstatuje Dvořáková s tím, že z generace na generaci se předává mnoho dalších tradic jako například rozbíjení talíře pro štěstí či přenášení nevěsty přes práh. „Dnes už ale lidé význam těchto zvyků moc neznají a spousta těchto tradic má v dnešní době i zcela jinou interpretaci než kdysi,“ říká. Tradice a zvyky se podle ní v dnešní době neberou skutečně symbolicky, ale spíše jen jako zpestření svatby.
