Československé filmové plakáty minulého století přinesly nový výtvarný jazyk, říká odborník
Co na československých plakátech druhé poloviny 20. století považujete za nejzajímavější?
To, že se díky nim mohl vyvíjet úplně nový výtvarný jazyk, a to i v době, kdy volná tvorba byla dost potlačována a omezená. Najednou v prostředí socialistického realismu vznikaly surrealistické věci a koláže, které by se spíše čekaly na západě než v malé zemi uprostřed Evropy.
Máte ve sbírce i plakáty ze zahraničí, například z Ameriky?
Soustřeďujeme se hlavně na ty československé. Máme pár plakátů, které jsou vytvořeny českými výtvarníky na zahraniční filmy. Nemáme ale tolik prostoru, abychom mohli začít sbírat i zahraniční filmové plakáty a upřímně, nebylo ani moc zemí, kde se výtvarně zajímavé plakáty tvořily. Na západě se spíš jednalo o reklamní tvorbu a nějaké unifikované věci. Vlastníme ale pár kousků
Jiří Kofroň se stará o sbírku filmových plakátů už přes sedm let. Zdroj: Darja Thomasová
od německého grafika Hanse Hillmanna, který tvořil v padesátých a šedesátých letech.
Absence výrazného výtvarného jazyka je tedy hlavním důvodem, že ve sbírce nemáte zahraniční tvorbu?
Je to spousta věcí dohromady. Nemáme ani prostor, ani kapacity. I se současnou sbírkou máme hodně práce. Spíš se snažíme prezentovat ten československý filmový plakát, který je specifický.
V čem?
Ve výtvarném jazyku té doby. Byl opravdu moderní. V žádném státě kromě nás, Kuby a Polska takové plakáty nebyly. Nikde ve světě neexistuje skutečnost, aby přední grafici a malíři tvořili v podstatě užité umění. A v takové míře, že třicet let kontinuálně vznikaly věci, které nebyly ani povoleny státem. Když zminěnou tvorbu ukážete v zahraničí, nikdo nechápe jak to mohlo vzniknout a fungovat. Je to zázrak.
Myslíte si, že je filmový plakát jistým odrazem své doby?
Určitě. Je to jednak odraz té doby, jednak odraz kulturního života – národa, osobností. Stále je potřeba brát na vědomí, že to není volná tvorba. Pro grafiky plakáty byly hlavně způsobem obživy. Nemohli tvořit tak, jak se jim zrovna zachtělo. Je to užitá tvorba, která má určitá pravidla. Byla kontrolována a schvalována speciální komisi. Do procesu výroby se zapojovala spousta dalších faktorů, například politických. Takže je to i odraz fungování státu.
Ve sbírce jsou tisíce originálních výtvarných plakátů od 50. let 20. století. Zdroj: Darja Thomasová
Jsou plakáty minulého století inspirací pro současné tvůrce?
Ano, například studentům grafických škol ukazujeme, jak ty plakáty vznikly, snažíme se jim vysvětlit postupy a ten fakt, že byly malovány ručně. Ale doba jde dál a nové technologie tento svět dost změnily. Před nedávnem jsem poslouchal rozhovor s Bohuslavem Holým, který byl výtvarným redaktorem Československého spisovatele (jedno z nejvýznamnějších nakladatelství v Československu druhé poloviny 20. století, pozn. redakce). Ten říkal, že za těch třicet let, kdy on pracoval jako výtvarník, se technika tisku a celý proces hodně změnily, což spoustě věcí pomohlo.
Jaký plakát je ve vaši současné sbírce nejdražší a proč?
Jedná se o exempláře, které máme pouze jednou. Například Něžná od Olgy Poláčkové, která je naprostou ikonou. Nejvzácnější a nejdražší jsou plakáty na americké filmy z šedesátých let, které vytvořili českoslovenští výtvarníci. Například Psycho nebo Ptáci od Zdeňka Zieglera. Lidi nejvíc zajímají známé filmy od známých režisérů. Tím je častokrát určovaná cena.
