Česká videohra Attentat 1942 učí děti nejen historii. Pedagogové si ji pochvalují
Vžít se do kůže mladíka, jehož dědeček byl zatčen během heydrichiády, je díky hře Attentat 1942 docela snadné. Hráčům – studentům se tím přibližuje období perzekucí, které následovaly po atentátu na Reinharda Heydricha. Ten byl zastupujícím říšským protektorem protektorátu Čechy a Morava během nacistické okupace. Vnuk pamětníka se jednoho dne rozhodne odhalit dědečkovu minulost. Proto hledá různé dokumenty a snaží se poskládat útržky dějin dohromady. „Moderní české dějiny se na našich školách mnohdy probírají nedostatečně,“ zdůvodňuje výběr tématu vedoucí projektu Vít Šisler. Tým vývojářů z Karlovy univerzity a Akademie věd proto vytvořil s pomocí historiků hru, která má dětem pomoci při studiu dějepisu. Pro německy psanou verzi slova „atentát“ v názvu hry se prý vývojáři rozhodli proto, aby bylo jméno jejich díla srozumitelné nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Protože se videohra využívá k výuce, byla pro autory klíčová zejména historická věrohodnost příběhu.
Hráč rozmlouvá s fiktivními pamětníky, aby se dozvěděl o dědečkově minulosti, zdroj: Videohra Attentat 1942
Výuka historie s příběhem
Hra se skládá z interaktivních rozhovorů s pamětníky, při kterých je třeba pečlivě vybírat otázky, aby hráč získal potřebné odpovědi. Hráči například i píší dopisy nebo schovávají nebezpečné důkazy před nacistickou policií. S dětmi vyzkoušela hru Jitka Šimková, učitelka na střední průmyslové škole v Kutné Hoře. Věří, že Attentat 1942 studenti nevnímali jen jako zábavu, ale že si opravdu převzali historické reálie. „Hře jsme věnovali dvě vyučovací hodiny. Přijde mi to jako adekvátní čas, protože se jedná o významnou událost českých dějin,“ říká Šimková. Šisler a jeho tým se chtěli vyhnout popisnému stylu učebnic, které podle nich mnohdy vykládají historii pouze jako soubor informací a dat. „Chtěli jsme ukázat minulost skrze intimní osobní zážitky,“ vysvětluje Šisler. Hlavní postavy, zejména pamětníci, mají proto vlastní příběhy a na historii nahlížejí po svém na základě zkušeností.
Simulace má pomoci žákům lépe si danou dobu představit a pochopit hlubší souvislosti událostí. „Měla by také rozvíjet kritické čtení historických materiálů a výpovědí, vybízet k reflexi a diskuzi,“ vyjmenovává Šisler hlavní cíle hry. Původně měla hra sloužit jen školám, tvůrci ji nakonec ale přizpůsobili tak, aby byla atraktivní i pro širokou veřejnost. Například vylepšili animace a přeložili ji do cizích jazyků, jako jsou angličtina či němčina. Komerční verze hry byla mimo jiné nominována na festivalu nezávislých videoher Independent Games Festival Awards v San Franciscu za kvalitní zpracování příběhu.
Historický příběh doplňují i deníkové záznamy. Zdroj: Videohra Attentat 1942
Spolupráce ve třídách
Attentat 1942 má děti nejen naučit historii, ale také vzájemné spolupráci. „Žáci se totiž domlouvají na jednání hlavní postavy za celou třídu. Mají před sebou řadu možností, jak mohou ve hře pokračovat. Musí se dohodnout, kterou vybrat,“ vysvětluje Šimková. Studenti mají nad rozhodnutími vést debatu, snažit se vcítit do postav, přemýšlet nad kontextem situace a každou možnost zvážit. Podle ní by ale nejspíš nešlo vyučovat touto metodou celý dějepis. „To by pro studenty asi bylo nakonec stejně monotónní jako klasická výuka,“ říká. Probrat takto všechnu látku by navíc bylo časově příliš náročné. Podle Šislera navíc tento styl výuky klade větší nároky i na samotné učitele, protože příprava na výuku tímto stylem jim trvá déle. „Celkově ale od pedagogů máme velmi pozitivní ohlasy,“ dodává Šisler.
Výuka hrou nemusí samozřejmě zaujmout všechny studenty. „Někteří žáci byli i pasivní, nechtěli se zapojit do diskuze ani hraní,“ říká Šimková a dodává, že i tak byly podle ní děti aktivnější než během klasické výuky. Vyplácí se tak skutečnost, že Šislerův tým od počátku spolupracoval s pedagogy. „Učitelé testovali s žáky naši hru od prototypu až po finální verzi. Bez jejich pomoci by nemohla fungovat tak dobře,“ říká Šisler. Jelikož byla tato učební pomůcka vytvořena primárně pro školy a za podpory ministerstva kultury, mohou ji učitelé využívat v rámci výuky zdarma. Školy již mají k dispozici i druhý díl simulace s názvem Československo 38-89: Vnitřní pohraničí. „Ten pojednává o poválečných událostech, odsunu sudetských Němců a nástupu komunismu k moci,“ popisuje Šisler. Nyní jeho tým pracuje na komerční verzi tohoto dílu, vylepšuje herní prvky a překládá ho do angličtiny.
