Barbora Hrušínská: Na herectví jsem moc stydlivá
Máte pocit, že vám příjmení Hrušínská přináší nějaké výhody?
Vzhledem k tomu, že jsem nešla v rodinných šlépějích a nedala se na herectví, tak asi ani ne. Lidé si mě často ani nespojí s Hrušínskými. Jasně, občas se někdo zeptá, ale nebývá to nijak pravidelně.
A vás herectví nelákalo?
No to víte, že jo! Když jsem byla menší, byla jsem přesvědčená, že půjdu na konzervatoř a budu herečka, jako jsou naši. Vyrostla jsem ale z takového toho dětského předvádění se a začala jsem být hrozná trémistka. Na divadle bych se neuživila. Snad možná ve filmu, kde na vás nekouká dvě stě lidí naživo.
Barbora se svým dědečkem. Zdroj: archiv Barbory Hrušínské
Vy už ale máte zkušenosti s filmem, ne?
Jo, mám. Bylo mi dvanáct a film se jmenoval Město bez dechu. Tenkrát to bylo asi domluvené přes tátu, ale šla jsem normálně na konkurz. Ve filmu jsem hrála osmiletou holčičku, která se vrací z houslí a nastoupí do autobusu, který unesou nějací aktivisté. Pak mne odvedli do nějakého hangáru a já se tak bála, až jsem se z toho počůrala. Naštěstí to bylo vyřešené hadičkou, kterou mi zavedli do kalhot.
Dala vám ta role něco?
Vzhledem k tomu, že jsem se nevydala tímhle směrem, tak asi ani ne. Ale pamatuji si na to natáčení, bylo to hrozně fajn.
Takže se ve vás žádné herecké geny neprojevují?
Myslím, že ne, nebo si toho alespoň nevšímám. Naopak jsem taková stydlivá. Jsem radši, když se o mně moc neví a nejsem nikde příliš vidět.
Vzhledem k tomu, z jaké rodiny pocházíte, je to docela zvláštní.
Viďte? Ale výjimka potvrzuje pravidlo.
Věnujete se třeba nějak jinak rodinnému divadlu?
Dělám Divadlu na Jezerce grafiku. Od inzerce do novin, přes plakáty k hrám, programy, programové letáky, až třeba k bookletu CD Já, Francois Villon. Prací na něm jsem strávila vlastně skoro celé minulé léto. Ale strašně moc mě grafika baví. Občas se povinností nahromadí moc, takže sedíte u počítače, shrbená a nemáte čas na nic jiného. Ale tohle je asi moje cesta, kterou bych se chtěla vydat. Navíc v tom propojuji vše, co mě kdy bavilo – studium Uměleckoprůmyslové školy, nynější studium ekonomiky a navíc to divadlo.
Jak často chodíte na Jezerku?
Zatím tam ještě netrávím víc času než doma. Ale mám to tam moc ráda. Vždycky večer, když mám volno a nemám ani službu v divadle jako uvaděčka, tam zajdu. Za našima, za kamarády… Mám tohle divadlo ráda i proto, že je poměrně malé. Po představení mají diváci možnost setkat se v restauraci s herci, kteří tam chodí na jídlo, na skleničku. Můžou si s nimi popovídat, říct si o podpis. To se mi líbí, je to takové lidské.
Jak vzpomínáte na dětství? Vaši asi doma moc večerů netrávili.
Naši měli obrovskou výhodu, že jsme v baráku měli babičku — bábinku, tátovu maminku. Všechny večery jsme trávili s ní. Navíc mám starší sourozence, takže když pak bábinka zemřela, hlídali mě oni. Ale mně se vždycky děsně stýskalo po mámě. Byla jsem hroznej mamánek. (smích)
A nebrala vás třeba někdy s sebou do divadla?
Občas jo, když hrála v Národním. Pamatuji se, jak na mě navěšeli různé šperky a líčili mě. To mě moc bavilo.
O čem se teď v posledních dnech nejčastěji mluvilo doma u Hrušínských?
Dvanáctého prosince jsme měli premiéru hry Komedianti, kde hraje táta, máma i ségra. Takže se o tom bavili, probírali zkoušení a tak.
Komedianti, to mi nic neříká…
Je to nová hra, kterou napsal Arnošt Goldflam a celé to i režíroval. Je to vlastně jeden týden ze života kočovných herců. Je to taková milá oddychová komedie, žádné haha k popukání. Ale neurazí a je to přesně to, co lidé od divadla očekávají – jít si odpočinout.
