Autobiografie je terapií pro psychicky nemocné
Lidé, kteří publikovali knihu o svém životě s psychickou nemocí, se shodují, že u nich psaní funguje jako forma terapie. Autorka díla Ve stínech za zrcadlem Markéta Bednářová říká: „Všechno negativní, co se mi stalo, pak vlastně vyústilo v plnohodnotný a krásný život.“ Bednářová prý po vydání díla už šest let neměla atak nemoci. Dříve se jí psychóza opakovala zhruba každé dva roky. Ve své knize například popisuje, jak před první hospitalizací trpěla panickým strachem o svého otce.
Psaní bere jako terapii i novinář Libor Michalec, kterému nyní vychází kniha deníků o životě se schizofrenií Sametový Herodes. Zápisky si Michalec začal dělat během sametové revoluce, která podle něj stejně jako Herodes požírala své děti. „Ten deník jsem pak psal dál a zachytil tam i počátky nemoci. Vypisoval jsem se ze svých problémů,“ vysvětluje. Podle psychiatričky Judity Jansové mají takové knihy přínos nejen pro nemocné. „Zdraví lidé mohou nahlédnout do jejich myšlenek, a lépe je tak pochopit,“ říká.
Zveřejnění potřebuje odvahu
Autoři se zároveň shodují, že měli strach takovou knihu publikovat. „Bála jsem se reakcí, ale nakonec jsem knihu vydala, a to pod svým jménem,“ říká Bednářová o spolupráci s nakladatelstvím Triton. Dnes je za své rozhodnutí ráda, s žádnými negativními reakcemi se prý dosud nesetkala. „Největší obavy jsem měla z toho, jak knihu přijme rodina, o které tam píšu otevřeně,“ přiznává.
Bednářové nejbližší však prý byli za knihu vděčni. Po přečtení jí sdělili, že konečně pochopili její myšlenky. „Mnoho problémů mezi námi zmizelo,“ dodala. Stejný pocit má i autorka, která knihu Homo psychoticus vydala pod pseudonymem Michaela Malá. „Upřímnost, která v té knize je, mé rodiče vůbec nezranila, naopak je díky ní náš vztah hlubší a otevřenější,“ tvrdí. V knize o schizofrenii popisuje například to, jak slyšela hlasy.
Pseudonym však zvolila Malá právě kvůli svým rodičům, kteří si nepřáli, aby sousedé na malé vesnici četli tak intimní zpověď jejich dcery. Pozitivním reakcím, se kterými se autoři setkávají, se však Jansová nediví. „Podle mě knihy s touhle tématikou čtou lidé, kteří touží po poznání, nejsou závistiví, a proto nemají potřebu reagovat negativně,“ popisuje.
