Anna Politkovská za spravedlnost
Dokument „Anna v přední linii“ režisérky Mashi Novikové, která Politkovskou natáčela pravidelně od roku 2000 až do její smrti 7. října 2006, má velmi zajímavou a specifickou strukturu, která už od prvního záběru jasně vystihuje atmosféru dokumentu. Tedy syrovost a temnost ruských a čečenských válečných oblastí, které se pro Annu staly hlavními tématy. Od prvního záběru na mrtvé civilisty i vojáky v Čečensku je nám jasné, že během sledování budeme zažívat nejen úzkost, ale i zlobu a vztek.
Zbytky života
Sama úzkost je umocňována i karlínským prostorem Underground, který svým vzezřením neuvěřitelně souzní s příběhem Anny Politkovské, novinářky týdeníku Novaja Gazeta. Především pak kvůli holým zdem, plastovým kývajícím se židlím a zvláštnímu zápachu opuštěné budovy. Na prostěradle přikolíčkovaném k provázku, nataženém skrz divadelní prostor, zaznamenáváte cosi podobného s obsahem obrazů dokumentu. Stejně jako v Undergroundu, i v Rusku či Čečensku registrujete pusté a zničené budovy, zbytky po spokojeném rodinném životě nebo po životě vůbec.
Anna Politkovská se nebála otevřeně kritizovat vládu a její působení během války v Čečensku. Obrazy čečenské války, které nám režisérka přináší, jsou prokládány rozhovory s Annou v redakci týdeníku Novaja Gazeta. Anna vypráví o absurdnosti války a nepochopení ruské vlády. Díky své angažovanosti a statečnosti měla možnost na vlastní kůži zažít uprchlické tábory v Dagestánu a Ingušsku, na některá místa, jako byla škola v Beslanu, kde zásah ruských úřadů skončil masakrem, se kvůli pokusu o to, ji zavraždit během cesty, nedostala.
Underground preferuje aktuální témata
Anna doslova ležela v žaludku celé ruské vládě. Jako správná novinářka hledala pravdu a předávala ji národu, který je však dodnes stále ovládán a klamán ruskými vládními silami. Stále však dnes najdeme v Rusku občany, kteří chtějí situaci ve federaci změnit, a jejichž výpovědi v dokumentu možná přináší víru v lepší život. At´ už však jde o novinářku Světlanu Gannuškinovou či právničku Lidiju Jusupovovou, mluvíme stále jen o jedincích, kteří sami na situaci sice upozorní, ale nic nezmění. Stejně jako Annu je však můžeme obdivovat. Tím jim však nezaručíme bezpečnost a jistotu, že jim někdo neublíží. A pokud se jim něco takového přihodí, nejspíš se nikdy nedozvíme, kdo za tím stál.
To, co nás však může potěšit, je fakt, že mladí lidé mají o podobnou problematiku zájem a dokonce se ji snaží veřejně šířit, v tomto případě promítat. Stejně jako prostor Underground. „Lidská práva mi nejsou lhostejná a zajímají mě současná témata. Prostor jsem otevřel jako prostředí, které svým stylem přímo vybízí k pochmurnějším tématům. Nehrají se tady žádné klasické kusy v krásných kostýmech, ale moderní, zábavné i depresivní – vždy však věci s aktuálním nábojem,“ říká Tomáš Krejča, vedoucí prostoru Underground.