Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

A řekněte: Amen aneb modlitba pro Hanu Lustigovou

V rámci cyklu Příběhy bolesti a naděje se na půdě Akademie věd uskutečnil komorní večer, který účastníkům přiblížil i otřesné zážitky z koncentračních táborů druhé světové války. Ty svou autentickou výpovědí zprostředkovala Hana Lustigová a Daniel Dobiáš pak představil knihu básní, které psali děti v koncentračním táboře Terezín. Některé až neuvěřitelně hluboké texty zhudebnil a doplňoval pak jimi po celý večer vyprávění.

.„Narodila jsem se v Libni a dá se říct, že jsem tam prožila hezké dětství,“ začala Lustigová líčit svůj pohnutý příběh. Strach z budoucnosti se však objevil záhy a v roce 1942 udeřil v podobě transportu do Terezína. Důkaz strašných podmínek mohla Lustigová dokreslit tím, že si pamatovala každý detail. Mizivé hygienické podmínky, téměř žádná strava, přesto přeplněné terezínské ghetto neopouštěla naděje.

Podoporovaly ji i různé kulturní akce, které si sami vězni pořádali v půdním prostoru. Jedním z nejznámějších kulturních počinů z Terezína byl dětský muzikál Brundibár. „Našim největším povzbuzením byla poslední slova, že je Brundibár poražen a my jsme to vyhráli,“ popisovala Lustigová. Pak popisovala, jak po celou dobu strávenou v koncentračních táborech ji provázelo obrovské štěstí.

Na jaře roku 1943 měla být s bratrem Arnoštem zařazena do transportu do Osvětimi. Snad náhoda jí i bratrovi pomohla, když oba posléze z chystaného transportu vyškrtli. „Později jsme se dozvěděli, že všichni z vlaku skončili v plynových komorách,“ dodala Lustigová. I její rodina měla štěstí, až na tatínka, který si odmítl sundat brýle, za což byl rovnou poslán na smrt, všichni přežili. „Můj bůh byl se mnou,“ tvrdila prý maminka Lustigové.

Jako velká výjimka zůstaly matka, dcera i sestřenice po celou dobu věznění společně. Nakonec ve Freibergu montovaly křídla letadel. „Kladivem umím ještě pořád zacházet docela dobře,“ s úsměvem dodala Lustigová, která viděl i po náletechspojenců hořet Drážďany, ač je od nich dělila vzdálenost 36 km. „Nelitovaly jsme je,“ řekla s kamennou tváří. Poslední zastávkou, pro mnoho z nich na cestě životem, byl tábor Mauthausen. Už samotná cesta bylo peklo. Po příjezdu šli několik hodin pěšky, po cestě pili z louží a jedli šťovík. „To byste nevěřili, jak je šťovík dobrý,“ pronesla Lustigová s pokorným úsměvem.

Záchrana v podobě amerických tanků se objevila začátkem května 1945. Pak už následovala cesta domů, zpět do Prahy, kde začínali úplně od začátku. Hana dokončila Libeňské gymnázium a nastoupila k exportní společnosti. „Říkala jsem, že píšu švýcarsky, nešlo mi říct německy,“ vzpomínala se smíchem. Bratr Arnošt dále studoval, později pracoval v rozhlase. Nějaký čas žil v exilu, kam mu Hana s maminkou posílaly vše, co bylo české. Arnošt zemřel v loňském roce. „Špatně se mi o něm mluví v minulém čase,“ podotkla smutně Hana Lustigová. Nakonec byla obdařena potleskem, který nevyjadřoval jen díky, ale i obdiv a úctu.


X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.