Se zahraničními odběrateli v zádech jste v pohodě, říká technický ředitel Kovosvitu
Finanční recese se podle předpokladů ekonomických odborníků letos ještě prohloubí. Firmu Kovosvit si „užila“ s krizí už dost, letos se ale cítí na vzestupu. „Je to hodně osvobozující pocit, přesto je tu ještě dost problémů,“ tvrdí technický ředitel Kovosvitu Jiří Mindl.
Letos se vaší firmě daří, přesto tvrdíte, že vás čekají ještě problémy. Jaké máte na mysli?
Jde o nesplacené závazky z minulých let a je třeba ještě vyřešit personální záležitosti. Před dvěma roky odneslo krizi 20 zaměstnanců, což není vysoký počet. Podařilo se udržet stavy i díky omezení provozu. Dělníci sice přišli až o třicet procent platu, ale práce jim zůstala.
O jaké dluhy jde?
Jde zhruba o statisíce, nejsou to vysoké částky. Ale splatnost některých faktur vypršela a je třeba takové nepříjemnosti ještě vyřešit.
Kovosvit je ale na vzestupu. Co je hlavním důvodem?
Mohu to srovnat s mým bývalým působištěm, lipenským Strojtosem. Krize postihla oba podniky, ale zatímco na Strojtosu nebyla krize zpočátku vůbec poznat, už v podstatě leží. Kovosvit začal s utahováním okamžitě, protože předvídal a momentálně jsme velmi stabilní. Vyvážíme do Spojených států, Kanady, Indie nebo Izraele. Jakmile máte pravidelné zahraniční odběratele, jste v pohodě.
Mohl byste říci konkrétně, jak výnosná pro vás tahle spolupráce je?
Jde řádově o miliony dolarů, ale v tom tkví jen malá část vítězství. Samozřejmě jsou pro nás peníze důležité, to je jasné, ale to nejpodstatnější na těchto kontraktech je fakt, že jde o dlouhodobou spolupráci, ne o jednorázovou objednávku. Z takové spolupráce může firma těžit desítky let.
Dohody se zahraničními klienty jdou i přes vás?
Ne nutně, jsem technickým ředitelem a takovou práci může obstarat klidně manažer. Nicméně na pracovní cesty za hranice jezdím velmi často i já díky mé výborné jazykové vybavenosti. Mluvím plynně anglicky, německy a rusky, domluvím se úplně všude.
Jak taková jednání s Izraelci například vypadají?
Loni na podzim jsem letěl na schůzi se zástupci letecké společnosti Arkia. Jednání trvala týden a probíhala ve Haifě. Jestli ale myslíte, že kaviár tam podávali po kilech a šampaňské teklo proudem, tak vás asi zklamu. Spíš mě zarazila jiná věc.
Jaká?
Jejich absolutní odměřenost. Celý týden jsme se bavili se třemi stejnými muži, ale ani jednou jsem neviděl na jejich tváři úsměv. Ani když už se všechno vyjednalo, bylo hotovo, pánové nám podali ruku a rozloučili se. Žádná radost, nic.