Grafik Fuksa: Se zahraničními klienty se mi dělá lépe

V březnu 2010 jste „poskládal“ videoklip k písni My Place od skupiny Navigators ze 178 krabiček od sirek. Nedávno jste zveřejnil velmi kreativně pojatý životopis – svůj dosavadní život jste v něm shrnul do 183 slov. Má v těchto číslech člověk hledat význam?
178 krabiček bylo proto, že tak vyšel text písničky, a 183 slov nebylo v zadání – prostě jsem to napsal a pak spočítal slova. Do své práce žádné skryté podtexty ani tajné vzkazy nedávám.

Zmíněný videoklip slavil úspěchy opravdu po celém světě – zmiňovaly ho různé grafické servery i tištěná média (Die Zeit Magazin, IDN Hong Kong,…). Ostatně podívám-li se na vaše klienty, mám pocit, že převažují ti zahraniční. Dá se tedy říci, že ve světě sklízíte větší úspěchy než na vaší domácí půdě?
Mám opravdu více zahraničních klientů, a po pravdě mi to ani nevadí. Se zahraničními klienty se mi dělá lépe. Vědí, co chtějí, ale nechají vám volno. V Čechách a na Slovensku je někdo, kdo má talent a umělecký pohled, pořád braný jako otrok a ručičky, které pomáhají klientovi dát na papír to, co by tam dal sám, kdyby to jen o trochu víc uměl a měl na to čas.

Jedním z vašich mnoha grafických projektů je i série Minimalistických filmových plakátů. Kde tento nápad vznikl? Bude mít veřejnost možnost seznámit se s nimi i jinde než jen na vašich stránkách?
Minimalistické plakáty jsou již starším trendem na internetu. Je jich všude plno. Mě spíš vadilo, že všichni obdivují minimalistické plakáty na filmy jako Smrtonosná past, Jurský park nebo 40 dní a 40 nocí a moje oblíbené filmy, na kterém jsem jako malý koukal, své minimalistické plakáty nemají. Tak jsem to napravil. Veřejnost se s těmi plakáty nejspíš opravdu setká jen na mých stránkách.

Pracoval jste mimo jiné pro Baracka Obamu. O co šlo?
Pomáhal jsem jeho týmu s grafickou částí jeho historicky prvního projevu k národu přes Youtube, kde pak návštěvníci mohli klást prezidentovi dotazy živými vstupy.

Vaším specifickým rukopisem, mohu-li to tak nazvat, je retro/vintage styl. Asi málokdo ví, že jste například autorem veškeré grafiky k českému filmu Občanský průkaz. Co vás na tomhle stylu baví?
Líbí se mi na něm, že nemusím umět malovat. A ta rukodělnost nebo alespoň stylizace do ní. Na rozdíl od chladných digitálních čistých linií.

V současné době pracujete na Slovensku. Proč právě tam?
Začínal jsem ve Skotsku, pak šel do Prahy, pak na volnou nohu a nakonec na Slovensko. Na Slovensku jsem dostal super nabídku, být u přerodu firmy z velké a nudné na velkou a zajímavou. Takže nad tím jsem se nerozmýšlel.

Začínal jste ve Skotsku? Přeci jen to není za rohem…
Ve Skotsku mám rodinu.

Aha, takže primárně jste šel za rodinou a pak se naskytla nějaká pracovní příležitost?
Ne to ne, jel jsem tam cíleně za prací. Ve Skotsku to byla vlastně taková stáž. Následně jsem se vrátil zpět do Česka, jelikož jsem dostal práci v Praze.

Liší se nějak Česko a Slovenska co se týče dělání reklam?
Srovnání zemí co se týče reklamy je těžké, každá země je jiná. Není ale vůbec pravda, že jsme nějak příbuzní nebo si podobní. Rozumíme si jazykově, ale tím to končí. Co funguje v Čechách, nefunguje na Slovensku. A naopak. Na Slovensku slaví více úspěch doslovnost a slovní hříčky. V Čechách se na druhou stranu snaží kreativci být chytří a sofistikovaní, ale dopadá to často tak, že se tomu směje jen kreativní oddělení a pár jejich kamarádů.

Pominu-li vaše nynější působení v největší reklamní agentuře na Slovensku, kde jste kreativním ředitelem, nedostal jste někdy jinou nabídku na dlouhodobou spolupráci v zahraničí?
Ano, dostal jsem nabídky z Vídně, New Yorku, Los Angeles, Londýna a Barcelony, ale zatím jsem všechny odmítl. A to protože to buď bylo za málo peněz, nebo to byla pro mne nevyhovující práce.

Když si představím grafického kreativce, napadá mě asi komerčně nejznámější Aleš Najbrt. Jak byste hodnotil jeho práci?
Mně je z pana Najbrta špatně. Je jako většina českých designérů, kteří trpí takzvaným Midasovým syndromem. To znamená, že čehokoli se dotkne a at´ je to grafický nebo neužitečný nesmysl, v očích veřejnosti se to promění ve zlato.

Takže je to takové, že když mám jméno, stačí na zeď nakreslit cokoli a lidé řeknou „wow“?
Přesně tak. To je mimo jiné nové logo České Televize v mých očích. Udělám dvě závorky a mám hotovo. Pak veřejnosti ukážu pár skic a řeknu, že je to výsledek těžké a pečlivé práce. Stejně tak bych mohl pokračovat s plakáty k Pražskému jaru, jestli tak lze nazývat slabiky z oktávy. Nebo plakát k letošnímu Mezinárodnímu filmovému festivalu v Karlových Varech. Jedno číslo? To vážně není žádné umění, spíš výsměch všem freelance designérům a studiím, co by dali cokoliv za to, dostat šanci něco vytvořit pro takto renomovaný festival.

Pamatujete si na svoji první zakázku? V kolika letech přišla?
To nevím a ze začátku jsem zakázky nedělal. Nejprve jsem šel studovat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ale tam mě to nebavilo, protože jsme se dost „flákali“ a v mých očích to bylo opravdu jen „pozérství“ a „sebehoničství“. Vlastně nemám vůbec rád umělecké školy. Podle mě se tam lidi vůbec nepřipraví na praktický život. Všichni tam dělají to samé a vyjdou úplně stejní. I proto jsem ze školy odešel a šel jsem dělat do agentury do Skotska.

Pavle, jak snášíte kritiku? Nemám teď na mysli jen ty impulzivně vzniklé komentáře pod články, ale například i to, když vám klient vrátí váš návrh. Stalo se někdy, že vám klient vrátil vaši práci?
Jasně, to se stává pořád. Musíte se nad to povznést a vědět, za co má cenu se hádat a za co ne. Když vám klient vrátí návrh s tím, že tam chce rozesmáté děti a louku, tak to uděláte. Nemá cenu se hádat kvůli každému návrhu. Kritika je v pohodě, už jsem si zvyknul. Je potřeba si sám pro sebe určit, na čem má cenu trávit čas a na čem ne. A impulzivní komentáře pod články? Ty jsou akorát od chudáků, co závidí.

A jaké jsou vaše další ambice a sny?
Chtěl bych se naučit potápět, dát facku Aleši Najbrtovi a naučit se další jazyk. Nicméně nemám žádné neuchopitelné sny, za kterými bych se hnal, jsem v podstatě spokojený člověk.