Ženy v Protektorátu: Němky měly plodit děti, vězeňkyně nacisté bili jako muže
Do nacistických představ o ženách prosakovaly rasové teorie. Nacisté definovali pouze árijskou nebo německou ženu. „Podle vyjádření Adolfa Hitlera z roku 1935 měla rovnoprávnost této árijské ženy spočívat v tom, že se jí dostane zaslouženého ocenění v určitých oblastech života, které jí jsou od přírody určeny,“ říká historička Pavla Plachá (42) z Ústavu pro studium totalitních režimů. Jejich posláním bylo podle Hitlera rodit děti za účelem zachování rasy. Od mladého věku byly organizovány do dívčích a ženských svazů. Nesměly se ale profesně angažovat na prestižních pracovních postech, třeba jako soudkyně nebo advokátky.
Ostatní ženy byly pro nacisty buď nehodné větší pozornosti, nebo přímo problematické, což vedlo k perzekucím a diskriminaci. Nacisté odmítali feminismus, který považovali za výmysl židů. „Nacistický stát se snažil svojí politikou ženy vytlačit do prostoru rodiny, zatímco veřejná sféra a politika měla být určena výhradně mužům,“ napsal pro Nový Prostor sociolog Jan Kratochvíl. O osudu tehdejších žen se toho podle historiků ale stále neví dost. „Ženská perspektiva v dějinách obecně není příliš přítomna,“ vysvětluje Plachá.
První vlna zatýkání
Nacisté přišli v březnu 1939 do Česka už s hotovými seznamy lidí k zatčení. Mezi prvními na nich byly i funkcionářky komunistické strany a členky jiných levicových organizací. Hned za nimi byly ženy z okraje společnosti, takzvané asociálky, ženy obviněné z hanobení rasy, nebo odpůrkyně okupace. Část z nich byla za krátkou dobu propuštěna, řadu z nich ale nacisté poslali do koncentračních táborů.
Deportována byla za své protiokupační projevy i Otýlie Hrušková, učitelka z dívčí měšt´anské školy ve Vsetíně. „Jako přesvědčená vlastenka projevovala nevoli vůči okupaci tím, že svým žákyním předčítala obsahy protiněmeckých letáků. Ve škole provolávala na chodbě heslo ‚at´ žije Beneš, at´ žije republika‘ a na pochodových cvičeních zpívala se žákyněmi zakázané písně Hej Slovane, Šestého července, U Zborova a další,“ popisuje její příběh Plachá. Otýlie Hrušková byla zadržena na základě udání z roku 1939. Tehdy se jí obvinění podařilo u výslechu vyvrátit a byla propuštěna. O tři roky později byla z podobných důvodů zadržena znovu a následně poslána do koncentračního tábora.
Ženské peklo Ravensbrück
Speciálně pro internaci žen byl vybudován koncentrační tábor u vesnice Ravensbrück, přibližně sto kilometrů severně od Berlína. „Do roku 1942 zůstal Ravensbrück jediným ženským koncentračním táborem německé říše,“ popisuje Plachá. V tomto táboře zemřela také novinářka a spisovatelka Milena Jesenská, která se aktivně účastnila protinacistického odboje.
V táboře se musely vězeňkyně potýkat s různými formami násilí, at´ už fyzickým nebo sexuálním. „Už při samém příchodu ženy byly
nuceny se vysvléct a promenádovat se před dozorci SS nahé, což byl pro většinu
z nich velice traumatický zážitek. Součástí trestů
v koncentračních táborech bylo i bití na holý zadek, což bylo pro ženy velmi ponižující,“ říká Plachá. Docházelo také k umist´ování žen do
nevěstinců, nebo k nuceným sterilizacím. S další formou perzekuce se setkávaly při výsleších gestapa. O konkrétních praktikách dozorců je ale relativně málo záznamů, protože pro oběti bylo později bolestivé o těchto zážitcích hovořit.
Konference byla příznačně v Zeleném salonku Senátu. Právě tam 15. března 1939 zasedala také vláda ministerského předsedy Rudolfa Berana, aby se seznámila s výsledky jednání tehdejšího prezidenta Emila Háchy s Adolfem Hitlerem v Berlíně. Den na to byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.
