Zahraniční medici by rádi pomáhali v nemocnicích. Mohou jen ti, co se domluví česky
Caroline Fernandezová (23) pochází z Indie a momentálně studuje poslední ročník všeobecného lékařství na fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Během druhé vlny pandemie chtěla pomáhat v místní nemocnici. „Ráda bych naplno asistovala kdekoli, kde by bylo potřeba,“ říká Fernandezová. V tom jí ale brání jazyková bariéra, plynně totiž mluví jen anglicky a hindsky. Proto se jí netýkala ani pracovní povinnost pro mediky vyhlášená vládou 12. října kvůli druhé vlně pandemie koronaviru. Studenti čtvrtých a pátých ročníků medicíny tehdy museli nastoupit na výpomoc do nemocnic.
Kvůli špatné češtině nemohl s pacienty pomáhat ani student všeobecného lékařství Alex Sloukgi (25) z Francie. „Komunikace s personálem a pacienty by pro mě byla náročná, protože neumím moc dobře česky,“ připouští Sloukgi. I tak si ale myslí, že by úřady měly mezinárodním studentům dovolit pomáhat obzvlášt´ v době krize. Jak by jejich asistence mohla vypadat přibližuje budoucí zubařka Nathalie Neustadtová (25) z Německa. „Při praxích jsem běžně v páru s Čechem, mohlo by to tak být i v nemocnici,“ popisuje Neustadtová. Kromě toho se všichni zahraniční medici učí základní lékařskou češtinu, aby byli schopni obstarat hlavní potřeby pacientů.
Podle proděkana z Lékařské fakulty v Hradci Králové Emila Rudolfa (50) je ale neznalost úředního jazyka zásadní. „Čeština je základním předpokladem pro práci v našich nemocnicích. Důležitá je i soběstačnost mediků,“ říká. Dodává také, že zahraniční studenti sice skládají zkoušku z českého jazyka, ale jedná se spíš o potřebné minimum. Nedostanou se na úroveň, která by stačila na každodenní provoz v nemocnici.
Přicházejí o potřebné zkušenosti
V době, kdy by mohli studenti medicíny získat nejvíce zkušeností z praxe, mají ti zahraniční kontakt s reálnou medicínou ještě omezenější. Kvůli zavřeným školám přišli o velkou část praktických předmětů, na ně mohou docházet jen studenti posledních ročníků. Omezení jsou navíc různá podle oborů. Například v interním lékařství zůstaly tři hodiny praxe týdně místo pěti.
S výpadkem praktické výuky se zahraniční studenti vyrovnávají obtížně. „Občas jsem frustrovaná z toho, o kolik zkušeností přicházím,“ stěžuje si Fernandezová. Díky svému zaměření si ona i její kolegové dobře uvědomují nebezpečí covidu a to, proč jsou vládní nařízení nutná. Přesto se bojí, že je nedostatek praxe poznamená. „Někdy se sama sebe ptám, jestli budu dostatečně připravená na práci, až absolvuji školu,“ říká budoucí zubařka Neustadtová. Snaží se proto najít si nějakou soukromou ordinaci, aby alespoň tam mohla vypomoct. Zatím však marně. Hlavní příčinu vidí opět v jazykové bariéře. To, co zbývá je alespoň teoretické studium. „Kvůli vládním restrikcím trávím dny v podstatě jen učením. Při studiu lékařství ho naštěstí není nikdy dost,“ přiznává Fernandezová.
Domů se zatím nechystají
Situaci zahraničním medikům ještě ztěžuje fakt, že v Česku mnohdy nikoho neznají a jsou stovky kilometrů od domova. „Být pořád zavřený v bytě je emocionálně náročné, zvlášt´ když tu znám jen pár lidí,“ popisuje své pocity student všeobecného lékařství Gonzalo Echevarría Pastrana (23) ze Španělska. Snaží se proto být co nejvíc v kontaktu alespoň přes telefon či internet se svými příbuznými doma. Podobně i jeho kolegové. „Domů volám skoro každý den,“ popisuje spolužačka Neustadtová.
Na zahnání pocitu samoty jim to však většinou nestačí. Komunita zahraničních studentů je v Hradci Králové ale poměrně početná a tak se může psychicky podpořit navzájem. Například si vzájemně vaří večeře, hrají společenské hry nebo si volají. „Sdílíme tu určité pouto, díky kterému se nemusím cítit úplně osamělá,“ potvrzuje Fernandezová.
Přes všechny nesnáze, s nimiž se v Česku zahraniční medici potýkají, většinou nyní nepomýšlejí na návrat domů. „Rodiče by si asi přáli, abych se raději vrátila do Indie. Na druhou stranu mě ve studiích podporují,“ vypráví budoucí lékařka Fernandezová. Dodává, že ačkoliv by je chtěla navštívit, stejně by se do Hradce Králové kvůli škole zase vrátila. To Pastrana by zpět do rodného Španělska na praxi docela rád odjel. „Kdybych pomáhal ve Španělsku, byl bych užitečnější, snadno bych se dorozuměl,“ říká. Domnívá se však, že by o jeho pomoc tamní nemocnice nestály a tak se rozhodl zůstat v Hradci.
