Z partyzána politickým psancem
Zažil jste dva velké politické převraty, světovou válku i vpád Varšavských vojsk do země. Která z těchto událostí ve vás zanechala větší stopy?
Nesporně to byla okupace vojsk Varšavské smlouvy v mých 41 letech, protože znamenala dvacetileté období strádání pro celou rodinu. Pro mne navíc ztrátu životní koncepce. Vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava mě zastihlo jako dvanáctiletého chlapce, z té doby si pamatuji jen to, co je to strach a nenávist.
Ke konci války vám bylo už osmnáct let, zapojil jste se v té době nějakým způsobem do válečného konfliktu?
Rád jsem se zúčastňoval zakázaného poslechu zahraničních zpráv, pamatuji si na komentáře Slávy Volného a Jana Masaryka, i když jsem věděl, co by znamenalo prozrazení odposlechu. S dovršením 18 let jsem byl v únoru 1945 totálně nasazen na kopání německých obranných zákopů u Mnichova Hradiště.
Neměl jste z nadřízených Němců strach?
Hrubost německých „kápů“ jsem pocit´oval jen dva a půl měsíce. Poté se nám ještě s kamarádem podařilo utéci do místních lesů. Zde jsme se přidali k partyzánské skupině „Krystal“ vedené mjr. Cermanem. Za jejich pomoci jsme se vrátili do Turnova, kde jsme se dočkali 9. května 1945.
Žil jste v té době blízko pohraničí. Byl jste svědkem násilného odvlékání Němců po válce?
Život v Jablonci a Liberci jsem už za 1. republiky poznal díky návštěvám svých příbuzných. Měl jsem možnost poznat Němce s přátelskou tváří, ale častěji spíše náboženské fanatiky. Po roce 1939 jsem prožil jen ty nepříznivé projevy fašistické totality. Koncem války jsem měl možnost vidět útěky fašistů před spravedlivým soudem. Viděl jsem mrtvé na obou stranách, sám jsem byl při přestřelce lehce zraněn. Je to pro mne trpké období.
Po utichnutí zbraní jste vstoupil do KSČ. Věřil jste komunistickým ideálům?
V roce 1946 jsem skutečně ochotně vstoupil do KSČ. Kromě vlastních poznatků a zkušeností jsem dost lpěl na postojích vlastního otce, který byl jako zedník často nezaměstnaný. Konec války a osvobození Rudou armádou přinesly euforii, radost a chut´ do svobodného života bez útlaku. Proklamované ideály KSČ pro mne tenkrát znamenaly žádoucí viz, vedoucí i k naplnění dlouho postrádaných tužeb prostých lidí.
Do politiky jste se aktivně zapojoval, poté ale přišel strmý pád téměř na dno společnosti. Jak k němu došlo?
Od počátku své aktivní práce v KSČ v Turnově a Liberci jsem bohudík nebyl nemyslící loutkou. Už druhý rok po vstupu do strany jsem si vysloužil první disciplinárku za kritiku sovětských novátorů v zemědělské oblasti. Největší pochybnosti jsem pocit´oval při zveřejňování krutých výsledků politických procesů. Byl jsem proto poslán na převýchovu na VŠ KSČ. Po skončení studia jsem byl zařazen na katedru zemědělské ekonomiky. Zde jsem se začlenil do skupiny neustálých kverulantů, kteří podporovali demokratizaci a liberalizaci politiky. V roce 1967 jsem kvůli rodině odmítl emigrovat.
Což byla asi s ohledem na dění v roce 1968 chyba…
Ano. Strmý pád do propasti jsem si následně způsobil aktivní účastí na přípravě a propagaci programu „Pražského jara“. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy jsem musel být hospitalizován kvůli infarktu a v březnu 1969 můj přímý boj skončil, když mě příslušníci STB odtáhli k výslechu přímo z přednášky.
Odešel jste ze strany. Trpěla vaším odchodem z KSČ i vaše rodina?
Nerad se k tomu vyjadřuji, nerad vykresluji vlastní pocity vzdoru a nechci vyvolávat soucit. Svůj osud jsem si konečně vykoledoval sám vlastní blbostí a neodpovědností. Nejvíc na mne dopadla opatření způsobená ztrátou výdělku a zákazem studia pro čtyři děti. S titulem „nepřítel lidu“ jsem stál před dlouhodobým hledáním únosného a slušného zaměstnání v úplně nových podmínkách „reálného socialismu“.
Jak bylo těžké kvůli označení „nepřítel lidu“ najít novou práci?
To hanlivé označení mi vadilo nejméně, dá se říci, že jsem byl na něj vlastně hrdý. Za dva roky jsem prošel osmnácti podniky, abych získal přijatelnou dělnickou profesi technického charakteru. Až zásluhou občanské statečnosti mě přijal generální ředitel Drůbežářského průmyslu. Každý půlrok musel posílat zprávy o mém chování. Po nástupu do důchodu jsem sloužil jako brigádník v pražské Geodesii. I tehdy jsme si při cestách po Středočeském kraji zpříjemňovali poslechem zahraničního rozhlasu. V této situacijsem se dočkal Sametové revoluce.
Oddechl jste si při listopadovém převratu? Účastnil jste se ho osobně?
Je těžké popsat objektivně prožitky kolem listopadu 1989. Lehké až slastné vydechnutí bortící se totality a odvážné nadechnutí předpokládané atmosféry budoucí svobodné společnosti. Revoluce jsem se osobně neúčastnil, ale mé děti ano. Já již hlídal doma svá vnoučata. Až ve svých 65 letech jsem mohl využít své zkušenosti a začít pracovat v manažerské funkci potravinářského podniku.
Myslíte, že by v případě dalšího možného ohrožení republiky či vzniku totality český národ opět nečinně přihlížel?
Možnosti ohrožení republiky se minimalizovaly novým rozdělením světa a stálým posilováním mírové koexistence a hospodářské spolupráce, navíc se prosazuje zásada diplomatického jednání. S možností vzniku totality je to jiné. Stále je nutné zachovat bdělost a bojovat proti všem možným příznakům totalitního útlaku, proti nezákonnému omezování svobody a oklešt´ování práv. Fašistická totalita byla od začátku průhledná. Oni a jejich pomahači nenechali nikoho na pochybách, o co se jedná. Kdo chtěl žít, musel držet hubu a jednat podle rozkazu. Tzv. komunistická totalita začala rafinovaně, jejím představitelům narůstala křídla postupně. I dnes je předčasné říci, že nám návrat totalitního systému nehrozí. Já však tak trochu naivně věřím Havlovu poselství, že pravda a láska na celé čáře zvítězí.