Z deprese mi pomohli místo prášků hlavně přátelé, říká devatenáctiletá studentka Kateřina
Při velkém psychickém vytížení může být člověk více náchylný k depresím. Devatenáctiletá Kateřina ze Středočeského kraje si sama zažila, co to znamená, být psychicky na dně. Rodiče se jí rozvedli, a Kateřina od dvanácti let vyrůstala jenom se svým otcem. Postupem času ale cítila, že na ni otec klade příliš velké nároky. „Stál si za tím, že od patnácti let se o sebe musí dítě postarat samo, protože je na to už dost velké,“ vzpomíná Kateřina.
Jako studentka si musela platit vlastní jídlo i dopravu do školy. Často chodila i na několik brigád současně, s pěnezi ale nevycházela. Matka Kateřiny nebyla schopná ji nijak výrazně finančně pomoci. Celá situace se pak na ni začala podepisovat. Kateřina málo spala, cítila se unavená a bez nálady. A nakonec začala trpět depresemi. „Některé večery jsem třeba jenom seděla schoulená na posteli a klepala se. Nenapadlo mě ale, že by to mohlo dojít až k depresi,“ říká Kateřina.
Psychoterapeutka Andrea Jarošová vysvětluje rozdíly mezi formami depresí. „U lehčích depresí, má člověk smutnou náladu a není schopen prožívat radost, u těch těžších pak nemůže třeba vůbec vstát z postele a k čemukoli se přinutit,“ vysvětluje.
Povinností by nemělo být moc
Deprese se u Kateřiny objevila, když byla v maturitním ročníku. Tehdy přišla za otcem s tím, že by potřebovala půjčit na dopravu do školy. „Řekl mi, že jsem úplně blbá a mám si najít další práci. To mě zlomilo,“ líčí Kateřina začátek svých depresivních stavů. Sama přiznává, že tomu opravdu věřila a myslela si, že chyba je na její straně. „Blížily se Vánoce i maturita a já usínala u písemek, měla jsem vystouplé žíly a cítila, jak mi proudí krev v žilách,“ popisuje. Vzpomíná si, že jednou byla natolik paralizována, že stála před školou a nemohla se přinutit jít dovnitř. „Raději jsem se otočila se a jela zpět domů,“ vzpomíná.
Podle Jarošové je pro mladé nejčastějším spouštěčem depresí vysoká fyzická i psychická zátěž. „U lidí mezi sedmnácti a dvacetipěti lety se setkávám s tím, že mají pocit, že nezvládají školu a mají hodně povinností, které nejsou schopni plnit,“ říká psychoterapeutka. Podle ní tato věková skupina často vnímá nároky svého okolí, zejména autorit, a začne si je klást sama na sebe. Kateřina přiznává, že přijala otcův vysoký standard za svůj a psychický nátlak nezvládla.
Obrazy jako terapie
Díky všímavému učiteli se nakonec dostala k psychologovi a posléze k psychiatrovi. Ten ji předepsal antidepresiva, která její stavy ale nijak nezměnila. „Ne na všechny pacienty léky fungují,“ říká Jarošová. Kateřině naopak pomohl kontakt s přáteli. „Lepší bylo, když se mnou jen tak byli, než když se mě ptali jestli jsem v pořádku, a snažili se mě povzbuzovat.“ vzpomíná Kateřina. Antidepresiva dnes už neužívá.
Vzhledem k tomu, že Kateřina studovala uměleckou školu, promítlo se její těžké období i do její tvorby. Jak sama popisuje, obrazy, které v tomto období namalovala, jsou lazené spíše do temných odstínů a působí velmi ponuře. „Na obrazy z této doby jsem ale hrdá, jelikož odkazují k nějaké etapě mého života, kterou jsem si prošla. A je tedy i mou součástí,“ podotýká.
Naprostý zlom ale nastal v situaci, kdy se tehdy osmnáctiletá Kateřina odstěhovala od svého otce ke kamarádce. Její rodiče dívku vzali na nějaký čas k sobě a živili ji. „Ten den jsem vyhodila svoje černé oblečení a začala svět vidět barevněji. Od té doby jsem v pohodě,“ říká Kateřina. Dodnes se s otcem i matkou vídá. Vztahy s nimi chce mít dobré. „Jsou to přeci jenom moji rodiče, a ty mám jenom jedny,“ podotýká.
Jarošová tvrdí, že deprese jsou velmi individuální záležitost a na každého platí jiný postup. Dobrý základ jak jim předejít je, když má člověk jasnou představu, do čeho chce v životě svůj čas a energii investovat. V Kateřinině případě je to rozhodně její koníček malování, kterým by se jednou chtěla i živit.
