Vzpomínky z Osvětimi: Nikdy jsme nepřestali věřit, říká Lustigová
Hana Lustigová, sestra loni zemřelého spisovatele Arnošta Lustiga, vyprávěla na setkání nazvaném „K čemu je Slunce, když není den?“ o příběhu své rodiny. Ta prošla několika koncentračními tábory. Mezi nimi byla právě i Osvětim. „Ve třiatřicátém začali utíkat Židé z Německa do Československa. A i když jsme byli ještě malí, chápali jsme vážnost situace,“ vzpomíná osmaosmdesátiletá drobná žena na dobu, která předcházela takzvanému konečnému řešení židovské otázky.
Líčí tehdejší situaci a v hlase lze slyšet hořkost. Věci, co se učí ve škole o Hitlerově epoše, dostávají v tuto chvíli jiný význam. Člověk si najednou uvědomí, že nesmět po setmění ven nebo chodit do školy či v tramvajích jezdit jen posledních vozem nebylo jen omezení. Ale že takhle probíhala degradace lidské bytosti, jež vyvrcholila holocaustem. „Nejhorší na tom všem bylo ponížení,“ říká unaveně Lustigová.
V šestnácti letech našla Hana Lustigová zaměstnání. Třídila věci ukradené z židovských bytů. Zatímco jí pod rukama procházely věci jejích přátel a příbuzných, po celé zemi se šířil strach z transportů do koncentračních táborů, jež začaly a pokračovaly ještě dlouho poté. „Napjatě jsme čekali, kdy u nás zazvoní posel z židovské obce a donese proužek papíru, na kterém bude ortel. Dočkali jsme se ho v roce 1942.“ Rodina Lustigových, vyjma otce, byla převezena do Terezína.
Tísnivou atmosféru vyprávění životního příběhu přeruší Daniel Dobiáš s další zhudebněnou básní o myších a blechách dětí z koncentračního tábora. Ta naráží na špatné hygienické podmínky. Radostný výkřik „máme blešku k obědu“ však v kontextu s vyprávěním Lustigové vytváří dech vyrážející balast, kde se mísí úžas a hrůza, když si člověk uvědomí, že nemusí jít jen o báseň, ale o realitu.
Prosím strýčku, už žádné další sardinky!
V roce 1943 byl do Terezína transportován i jejich otec. V té době se o tábor začal zajímat Červený kříž. Němci však zorganizovali dokonalou iluzi, v níž byl místo „koncentráku“ rekreační tábor. „Jeden chlapeček měl při návštěvě lidí z Červeného kříže přijít k veliteli a říct, že už nechce další sardinky,“ vzpomíná Lustigová. Přitom vězni dostávali minimální porce jídla. Vypráví také o skupině umělců, jež jako vězni pořádali různá divadelní a operní představení.
„Když v opeře Brundibár zpívali ‚Brundibár poražen, my jsme to vyhráli,‘ představovali jsme si, že Brundibár je Hitler. Bylo to neuvěřitelně povzbuzující.“ Ale naděje byla v Terezíně v menšině. Převládal neustálý strach z transportu do Osvětimi, kde šance, že „neskončí v plynu“ byla minimální. Přesto se to však Haně a Arnoštovi Lustigovým i s matkou podařilo. Jejich otec však takové štěstí neměl. Neprošel kvůli brýlím. „Když se Arnošt ptal Němců na tátu, ukázali jen na komín spalovny.“
Stará paní vzpomíná a hlas se jí místy chvěje. „Kvůli vším nám oholili vlasy. Nemohli jsme si je ničím přikrýt. Od té doby musím pořád nosit čepice, protože mám pocit, že je mi zima na hlavu.“ Když vlakem převáželi tisícovku vězenkyň do „dobytčáku“, Němci dali do každého vagónu tolik žen, že mohly stěží sedět. „Jednou nechali otevřené dveře. Má známá se mě zeptala: ‚Vyskočíš se mnou?‘ A já řekla ne. Zůstanu s matkou,“ popisuje Lustigová příležitost k útěku z transportu. Její známá, Eva Roupová, vyskočila. Přežila a dostala se do Prahy, kde potkala Arnošta, který také utekl.
V dubnu 1945 poslali Němci Hanu Lustigovou s maminkou do dolu. Měli nosit kamení. „Komu spadl kámen, toho zastřelili.“ Prvního května vjel do tábora americký tank. „Měl bílou záclonku v okně,“ vzpomíná Lustigová. V Praze se setkali s Arnoštem. A tím skončilo vyprávění o životě Hany Lustigové. Dál mluvila jen o svém bratrovi. „Byl můj život,“ odpovídá na otázku, proč nemluvila o sobě.
„Věřte mi, že dřív nebylo možné o tom mluvit. Já jsem si představovala, jak v té plynové komoře po chudákovi tatínkovi ostatní lidi šlapali, jak se snažili dostat ke vzduchu. Bylo to hrozné,“ říká Hana Lustigová se slzami v očích. A člověku nezbývá, než poklonit se před takovou sílou a vůlí k životu, jakou prokázala ona i její rodina. „Nikdy jsme nepřestali věřit, že Němci budou poraženi,“ hrdě a unaveně dodává Lustigová. Žena jako vystřižená z válečného románu.