Vycpávání zvířat není řezničina, říká profesionální preparátor
Než jste se začal živit preparátorstvím, dělal jste provozního ředitele hotelu v Třeboni. Co vás přimělo změnit profesní dráhu?
V roce 1998 mě srazilo auto a dlouho jsem se zotavoval. Měl jsem roztříštěné rameno a nohu zlomenou asi na 29 kusů. Rok jsem byl nepohyblivý. Dal jsem si proto inzerát, že pro zájemce vypreparuji ptáka. Byl to totiž můj koníček. Za dva měsíce se mi sešly zakázky asi za 200 tisíc.
Jak jste se k takové netradiční zálibě dostal?
Příroda byla vždy moje veliké hobby. Už jako malý jsem měl rád zvířata, ptáci mě zajímali nejvíc. Od osmi let jsem chodil na ornitologický kroužek, fascinovaly mě skleněné vitríny s vycpanými exponáty na školních chodbách. S preparováním jsem pak začal asi ve dvaceti letech.
Jaké byly začátky?
V Jižních Čechách jsem objevil krámek s vycpanými zvířaty. Koupil jsem si tehdy káně a kunu. Doma jsem je roztrhal a rozebral. Postupně jsem kupoval další. Zkoumal jsem, jak jsou uvnitř zvířata dělaná, protože v Česku neexistuje o preparování žádná literatura. V malém nákladu vycházejí odborné publikace pouze v Německu nebo Anglii. Teprve před osmi lety jsem si koupil první knihu. Stála mě v přepočtu asi 10 tisíc korun a za dalších 30 tisíc jsem si ji nechal přeložit.Uvažuji, že časem sám nějakou napíšu.
Narodil se v Praze roku 1968, ale nyní bydlí ve vesničce Srdcov na Litoměřicku. Na svém pozemku má tento milovník přírody také pracovní dílnu, muzeum preparátů i ochočenou volně pobíhající divokou zvěř. Jeho soukromé muzeum i zoocentrum, které provozuje pro radost, lze navštívit.
Kromě jednotlivých zakázek také pracuje pro čtyři muzea, správu Národního parku České Švýcarsko nebo správy třech chráněných oblastí. Sám je strážcem přírody v CHKO České středohoří. Sponzorsky také opravuje vycpaná zvířata ze školních sbírek.
Takže jste byl samouk?
Hodně jsem se toho snažil naučit sám. Objížděl jsem ale také české preparátory a snažil se něco vyzvědět. Nikdo se však příliš o zkušenosti dělit nechtěl. Pověděli toho vždy jen trochu. Profesionálů je v České republice asi jen 14 a každý si chrání svoje postupy. Přijde mi však, že někdy dělali zbytečné tajnosti.
Proč myslíte?
Preparátor zraje jako víno. Trvá alespoň deset let, než se zdokonalí na tolik, že výsledek vypadá přesně tak, jak vypadat má. Při pohledu na staré fotky se často úplně zděsím, co jsem vyráběl za zrůdnosti. Pokaždé si myslím, že dnes už je to dokonalé, ale pravda je, že je stále co zlepšovat.
Je nějaké zvíře, na které si stále netroufnete?
Preparoval jsem už snad všechno. Začal jsem s ptáky, ty mě dodnes nejvíce baví, ale dělám i ryby, hady, krokodýly, antilopy, zebry nebo medvědy. Měl jsem i zakázku na jaguára a žirafu. Na té jsem pracoval asi týden. Až vloni jsem si však troufl udělat stehlíka na zakázku. Malí ptáčci jsou vůbec nejtěžší. Nedělal jsem asi jen slona a ani mě to neláká. Bylo by to hodně technicky náročné.
Proč jste se odvážil udělat stehlíka až vloni?
Je to titěrná a časově náročná práce. Čím menší živočich, tím je vycpávání náročnější. Krásu preparátu navíc dělá detail. A malá zvířátka jsou hlavně o detailech.
Není potřeba mít na preparování silný žaludek? Neměl jste s tím ze začátku problémy?
Každý to má asi trochu jinak. Není to však žádná řezničina nebo smradlavá práce, jak si často lidé myslí. Jakmile zvíře trošičku smrdí, nedá se preparovat. Musí být vždy naprosto čerstvé nebo zamražené. Jinak by se nedal preparát kvalitně zpracovat.
Jak tedy vypadá ve skutečnosti postup?
Asi čtyři hodiny týdně dělám krvavou práci. Vezmu si zástěru a stáhnu zvířata z kůže. Těla jdou do kafilérie a kůže do pračky. Vše se vypere a už se pracuje jen s voňavými věcmi. To je jen nesmyslná představa lidí, že se hrabeme ve střevech.
Vycpáváte také domácí mazlíčky. Je o to veliký zájem?
Je to taková pitomá móda. Dříve jsem udělal v průměru dva psy nebo kočky za pět let a jenom letos už jich mám na kontě osm. Práce trvá zhruba tři dny a cena se pohybuje podle velikosti zvířete od pěti do dvaceti tisíc. Tento trend začal v zahraničí asi před dvěma roky. V Česku se toho lidé hned chytili. Kromě psů a koček už jsem vycpával i křečky, králíky nebo morčata.
V jaké pozici si nechávají lidé domácí mazlíčky zvěčnit?
V zahraničí je to různé, já však psa nebo kočku dělám jen stočené do klubíčka. Vypadá to, jako že spí. To je vždy má jediná podmínka. Jinak zakázku nepřijmu. Každá kočka a pes má osobitý výraz. Když zvíře neznám, nikdy ho nemůžu přesně trefit. Aby zvíře vypadalo věrohodně, výraz je zásadní. I s pomocí fotografie je to hodně pracné.
Pro takové zákazníky musejí jejich mazlíčci asi hodně znamenat…
Ano, často brečí tak, jako bych ani nebrečel já, kdyby mi zabili dítě. Preparoval jsem například kosa pro Itala, který žije v Praze. Choval ho v kleci patnáct let. Když umřel, brečel jak želva a byl zlomený tak, jako by mu vyvraždili celou rodinu. Následně ještě volal a chtěl, abych kosovi vyřízl srdíčko a naložil ho do formaldehydu. Ten kos měl dokonce i svůj cestovní pas a pravidelné lékařské kontroly.
