Voldánová, Novotný a Tabery. Rock Café rozzářily hvězdy
Je čtvrtek, 12. dubna a Rock Café polyká první hosty. Světlo pomalu prolévá hlavní sál, kde už se na besedu o cestě informace chystá jedna z největších hvězd, která na festivalu hostuje…
Jolana Voldánová, reportérka České televize, je třetí den na antibiotikách, přesto to na ní na první pohled není znát. Kouzelnou větou při svém projevu trochu poleká budoucí žurnalisty. „Mami, až se v noci vrátíš domů, vzbuď mě. Rád bych si s tebou popovídal,“ tlumočí Voldánová nedávnou prosbu svého syna a dokonale tím vystihuje novinářský zápřah.
„Balzac“ chodí pozdě
Sama tuhle profesi ani nechtěla dělat, od dětství směřovala k herectví. „Balzac“, jak sympatické reportérce přezdívali po slavném francouzském realistovi kvůli jejímu rozvláčnému psaní nakonec v mediálním přístavu zakotvila. Díky regionálnímu redaktorovi, jenž si jí všiml na jedné z talentových soutěží.
„A za celou moji kariéru mě ani nepotkal žádný velký trapas, přeřek,“ vypráví. Dokonce musela jeden uměle nahrát do upoutávky na předávání cen TýTý. „Prostě jsem řekla „Z pohledu nás mimozemšt´anů“, aby tam mohl režisér něco dát,“ vykládá Voldánová.
Když beseda končí, sbíhám o patro níž, kde narážím na Petru Slancovou z TV Metropol. Na čtecím zařízení si u mladé černovlásky zkouším předhodit divákům zprávu. Jenže mě z jistého projevu vystrnadí kromě otravného agresivního světla z reflektorů netradiční jméno Bernard Mámrádsmrad, na kterém si měli všichni záměrně zlámat jazyk.
„Vyzkoušej si to ještě jednou. Já si tu zprávu taky jednou prolítnu, než to sjedu naostro,“ vykolejí mě Slancová, že tak letmá příprava na Mámrádsmrada stěží stačí. Uklidní mě ale, že s takovými jmény se člověk u čtečky přece jen tolik nepotká.
I pedagog měl v diktátu chyby Vracím se do hlavního sálu. Uvnitř sedí zhruba třicetihlavá skupina a i moderátoři poslušně naslouchají. Ticho jako v kostele, zraky všech jsou zapíchnuté směrem ke kolenům. Vzduch prořezává jen hlas malé postavy z rohu místnosti. „Oděští, tuniští…,“ diktuje Jiřina Miklušáková, ochránkyně českého jazyka. „Sovová, neopisujte!“ okřikne moderátorku festivalu, když se dívka naklání přes rameno svého kolegy.
Pravopis si trénují i pedagogové. „Tak co, strejdo, kolik jsi měl chyb?“ přepadne šéf magazínu Generace 20 Martin Kézr patrona školního zaměření PR a marketingu Vladimíra Ilieva. „Čtyři. Ale bylo to strašně dlouhý, popsal jsem dvě stránky. Ke konci už mě bolela ruka,“ stěžuje si Iliev.
Kolem se zrovna plouží dva studenti se sklenkou a při pohledu na učitele probírající průběh drilu Miklušákové jim ztuhne úsměv na líci. „Diktát už byl? A my blbci jsme ho prolili na baru. Já se na to těšil,“ naštve jednoho z nich.
Patnáct rozvedených manželství
To už hodinky tikají chvíli před čtvrtou odpolední, že má přijít vrchol festivalového programu — bulvár versus investigativní žurnalistika. V diskusi se budou tříštit názory mezi šéfredaktorem SuperSpy Pavlem Novotným a hlavou Respektu Erikem Taberym. Zatímco první popíjí se studenty v baru, druhý o patro níž v klidu listuje festivalovými novinami.
„Vůbec to neberu jako souboj o to, kdo koho umlátí argumenty. Bulvár i seriózní novinařina jsou rozdílné pojmy a cílem je osvětlit tyhle světy posluchačům,“ říká před vystoupením Tabery. Pak už s aktovkou v ruce usedá na pódiu ke stolu, naproti němu před sebe Novotný pokládá krabičku cigaret.
Rozdíl, kdo z nich zastupuje jaký názor, je patrný na první pohled. Obrovitý Tabery vytahuje malý notes, přes kostkovanou košili mu plandá černé sako. Rozjařený Novotný si povytáhne volné rifle a spustí. „Já dělám intriky, nevěry, pomluvy. Rozvedl jsem už patnáct manželství, Pestrý svět ani jedno, to je úplný dno,“ střílí ze sebe hrdě syn slavného komika Petra Novotného s typickými sykavkami a povyšuje se nad konkurenci.
Pestrý svět? Co to je?
Tabery tenhle titul slyšel poprvé. Dokonce si ho musel zapsat do svého notýsku, aby ho později nezkomolil. „Bulvár nečtu, protože mám pocit, že bych tím někomu pomáhal ničit život druhých.“ Pak dokonce vytasí nepříjemnou zkušenost, kterou si s bulvárními médii prožil.
„Když vám zavolají, že váš bratr se zastřelil, vy o tom ještě ani nevíte a zeptají se vás, co vy na to, to mi přijde extrémně za hranou,“ popisuje Tabery. Novotný přidává, že posedlost mortalitou ho u ostatích kolegů fascinje. O smrti nepíše, prý nechce. „Jednou za mnou přišel podřízený a říkal, že by udělal módní policii z pohřbu. To je šílený,“ kroutí hlavou Novotný, který si ve svých novinářských začátcích vyzkoušel i seriózní psaní v MF Dnes nebo ve Večerníku Praha.
„Když slyším svůj protějšek, mám svou práci po dnešku ještě radši,“ usměje se poprvé za celou diskusi Tabery a od Novotného si přebírá dárek, poslední číslo SuperSpy. Letmo ho prolistuje a ušklíbne se podruhé.
Po dlouhém potlesku, který trvá skoro půl minuty, zmizí Tabery z Rock Café. Novotný v sále ještě chvíli přešlapuje, a pak mi ve chvilce shrne podstatu diskuze. „On píše hodnoty, já podřadnosti. Kdybychom tu argumentovali, tak mě bez problému převálcuje, to je jasný.“