Vojenská přehlídka očima jednoho z pochodujících: Déšť jsem ze vzpomínek vytěsnil. Byl jsem hrdý
Největší vojenská přehlídka v historii Česka přitáhla na Evropskou třídu v Praze davy lidí. A to i přes chladné a deštivé počasí. Před jejich očima pochodovaly v neděli 28. října 2018 při oslavách 100. výročí od založení Československa čeští i zahraniční vojáci nebo příslušníci integrovaného záchranného systému. Mezi nimi i desátník Filip Černý (32), který slouží jako čestná stráž u posádkového velitelství v Praze. Účastní se pietních aktů, stojí u pomníků či pokládá věnce.
V Praze se uskutečnila největší vojenská přehlídka v historii České republiky. Zdroj: Amálie Knotová
Jaké bylo účastnit se zatím největší vojenské přehlídky v historii České republiky?
Když jsem šel, cítil jsem hrdost, že se takové slávy mohu účastnit. Lidé mávali a tleskali. Byl to hezký pocit. Všichni jsme byli dobře naladění. Klidně bych šel znovu.
Celou neděli pršelo. Nezkazilo vám špatné počasí dojem z přehlídky?
Pravda, počasí moc nevyšlo. Mně ale přijde, že jsem déšť ze vzpomínek vytěsnil. Když jsme pochodovali, vůbec si nevybavuji, že by pršelo.
Finální přípravy na přehlídku trvaly zhruba deset dní, kdy vojáci ladili poslední detaily na letišti v Bechyni. Jak dlouho jste pochod nacvičovali vy jako čestná stráž?
My pochodování nacvičujeme přibližně čtyři hodiny týdně. Na přípravy na bechyňské letiště jsme tak přijeli jen na jeden den. V sobotu večer před přehlídkou jsme měli ještě generální nácvik na Evropské ulici, tam jsme se řadili i s hosty. Šel generál, za ním vojáci s vlajkou, potom šla hradní stráž a pak my. Za námi nesli vojáci historické prapory. Potom šli Slováci a za nimi hosté z Francie, Británie, Itálie a USA.
Jak jste vy osobně oslavil výročí 100 let vzniku Československa?
Mám pocit, že oslavy výročí na mě koukaly odevšad. V práci, z televize, na internetu. I v sobotu 27. října jsme měli akce, kterých jsme se museli jako čestná stráž účastnit. Bylo to náročné. Výročí jsem si užil, ale po přehlídce jsem jel domů za rodinou a byl jsem rád, že jsem doma.
„Na misi bych už kvůli dětem nejel.“
Vaše zaměstnání vojáka má vedle těch příjemnějších částí, jako jsou přehlídky, i velká rizika. Nedávno na misi v Afghánistánu zemřel již čtrnáctý český voják. Někteří politici na to reagovali s tím, že by se Česko mělo z mise stáhnout. Jak to vnímáte vy?
To je vždycky velká tragédie. Když ve středu v noci přivezli ostatky vojáka do Česka, jejich vynášení z letadla jsem se účastnil. Máme to v popisu práce. Smutné chvíle prožíváme s rodinami padlých vojáků, je to hrozný pocit. Já bych na misi už kvůli svým dvěma dětem nejel.
Vyměnil byste tedy práci vojáka raději za nějakou jinou?
Než jsem šel k armádě, sloužil jsem u policie. Ale teď bychpráci určitě neměnil. Je hrozně zajímavá. Baví mě, že vidím i to, co neukazují v televizi. Podívám se tam, kam se normální člověk nepodívá, třeba na různé pietní akty do zahraničí. Prožívám je od začátku do konce. Beru to tak, že sloužím vlasti a jsem na to hrdý.
