Viděl Miladu Horákovou těsně před popravou
Plukovník Rudolf Macek foto: Petr Toman
Po roce 1948 se odmítl smířit s komunistickou diktaturou, a tak se tehdy voják Rudolf Macek rozhodl mezi svými kolegy zorganizovat odbojovou skupinu. O dva roky později byl zatčen a odsouzen na 22 let odnětí svobody. Z trestu si nakonec odpykal 12,5 roku. Dnes šestaosmdesátiletý Macek před studenty audiovizuální specializace VOŠP, aby jim vyprávěl o své minulosti a oni si jeho svědectví natočili.
Hrozil mu i trest smrti
„Víte, už před únorem se komunisté snažili dostat důstojníky Československé armády na svou stranu, ale nedařilo se jim to. Zvlášt´ u mě ne. Já od malička vyrůstal v protikomunistickém prostředí, protože můj otec byl za první světové války dvakrát raněn v boji s bolševikem,“ popisoval plukovník hned na úvod důvody své protirežimní činnosti.
Po jeho zatčení následovaly kruté výslechy a sám Macek přiznal, že mu sílu dodávala už jen pevná víra v Boha. „Štěstí bylo, že nikdo z mých vojenských kompliců neznal jména civilní skupiny odboje, jinak by následovalo masivní zatýkání v Náchodě a mně by určitě byl navržen trest smrti,“ řekl bývalý politický vězeň.
Hned z počátku věznění byl v Praze na Pankráci, kde měl příležitost vidět Miladu Horákovou den před její popravou. „Seděla na cele a hlídala ji tam bachařka. My byli určeni k mytí podlah a cely byly otevřené. Byl to strašný pocit, protože jsme věděli, že ji druhý den čeká smrt,“ popisoval Macek.
Zachránilo ho loupání cibule
Ve vazbě si pak odsouzení krátili čas tím, že tajně vyráběli různé předměty a dávali je návštěvám. Ty je pak vynášely ven, aby potěšily blízké uvězněných. Několik takových dárků přinesl plukovník ukázat. Jedním z nich byl například betlém vyrobený z chleba. „Příprava nebyla jednoduchá. Chléb se musel žvýkat, pak se dala ta hmota zkvasit tak, aby se z ní dalo modelovat. Až když všechno uschlo, stal se z toho pevný výrobek,“ shrnul Macek výrobu předmětu, který nakonec věnoval matce.
Záleželo ovšem na tom, kde si dotyčný trest odpykával. Zatímco ve věznici v Opavě měli odsouzení nárok na slušnou vojenskou stravu, v Leopoldově byl mnohem drsnější režim a muži za mřížemi si tu rychle začali chleba vážit. Sám Macek přiznal, že od té doby, co opustil opavskou vazbu, už z bochníku neudělal ani jediný výrobek. „Tady nás od hladu zachránilo loupání cibule pro kuchyň. Nějakou jsme při tom snědli a zasytili jsme se. Ale stejně jsem v Leopoldově zhubl během tří měsíců o 28 kilogramů,“ pokračoval ve vyprávění.
Važme si dnešní svobody
Ve zpřísněných podmínkách se předměty nedaly tak často posílat ven, a proto většina věcí, které plukovník přinesl, pocházela z doby, kdy byli vězni v 60. letech nasazeni na těžbu v dolech. Tam bylo více času a prostoru dárky vyrábět. „Já jsem v šachtě dělal elektrikáře, takže jsem měl přístup k různým nástrojům a materiálům. Tak vznikla například tato madonka z hovězí kosti,“ ukázal na bílý přívěsek s podobiznou svaté ženy.
Pobyt ve vězení a věčný boj s komunismem dal Rudolfu Mackovi řadu zkušeností, které by rád předal mladé generaci. „Rád bych řekl, jaké ti mladí mají dneska štěstí. Mohou chodit na jakou školu chtějí a dělat všechno na co stačí, at´ už jejich rodiče souhlasí s vládou nebo ne. Téhle svobody by si všichni měli vážit,“ řekl na závěr Macek.