Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

Věřte dítěti, že trpí. Hraniční porucha osobnosti je stále stigma

O hraniční poruše osobnosti se často mluví jako o „rakovině duše“. Riziko sebevraždy je u trpícího člověka až čtyřistakrát větší než u zdravého. V rámci Světového dne duševního zdraví se v Praze konal druhý ročník akce Řekni si o pomoc, tentokrát s podtitulem „bez hranic“. Věnovaný byl právě hraniční poruše osobnosti. Diskutovat přišli odborníci, ale i lidé, kteří s nemocí bojují.

Osmnáctiletá Viktorie Lena začala své stavy řešit s odborníkem, až když byla v partnerském vztahu. „Pomoc jsem vyhledala v momentě, kdy mé stavy začaly ovlivňovat někoho jiného,“ otevírá svůj příběh v sále plném lidí. Hraniční porucha osobnosti (HPO) se nejčastěji objevuje u žen v dospívajícím věku. Diagnostikovat ji ale lze až v plnoletosti. „Registrovala jsem na sobě silnou impulzivitu, chronickou únavu a pocity prázdnoty. Chvíli jsem necítila nic, pak zase všechno,“ vypráví. S úlevou od takových stavů, jimž přitom sama nerozuměla, jí nejvíce pomáhalo sebepoškozování.

Hraniční porucha osobnosti
  • hraniční porucha osobnosti je komplikovaná diagnóza, která postihuje zejména ženy mladšího věku
  • mnohdy se odvíjí od traumatu z dětství
  • nejčastěji se projevuje mnohem vyšší emoční citlivostí
  • lidé, trpící hraniční poruchou osobnosti prožívají city naplno a sami jsou často zmateni jejich nestabilitou a proměnlivostí
  • nejsou si jisti druhými lidmi, potřebují jejich přijetí, ale bojí se odmítnutí, vytvářejí buď závislé a těsné svazky, nebo se naopak chovají distancovaně a chladně
  • typickými projevy bývají dramatické výkyvy nálad, přičemž často převáží zoufalství, vztek a další negativní afekty
  • pocity úlevy lidé s hraniční poruchou často nachází v sebepoškozování, mnohdy se i pokouší o sebevraždu

Stejně tak, jako se v průběhu let vyvíjí lidská osobnost, se může vyvíjet i porucha. Vliv mají většinou vrozené predispozice a prostředí, v němž jedinec vyrůstá. Hraničáři, jak jsou lidé trpící HPO často označovaní, jsou často nadmíru úzkostní a podezíraví. „Představit si je můžeme jako lidi s černými brýlemi, skrz které nevidí nic než katastrofy,“ popisuje psychoterapeut Adam Táborský. Své problémy lidé s hraniční poruchou v mnohých případech řeší – podobně jako v úvodu citovaná Viktorie – sebepoškozováním či pokusy o sebevraždu. Důsledkem jsou časté hospitalizace v psychiatrických léčebnách, které ovšem zůstávají bez efektu. Léčba je totiž běh na dlouhou trať, ale v Česku ji ve specializované podobě nabízí málokdo.

Hraničář není hysterka

Společným tématem všech vystupujících, kteří se s HPO potýkají, bylo nepřijetí – ať už od spolužáků, od profesorů, blízkých, rodinných příslušníků, nebo od sebe samých. „Manipulativní pravidla, která máme naučeny, rozdělují lidi na slabé a silné. Duševní onemocnění je stále tabu, protože slabý nikdo být nechce,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. I z toho důvodu je pro společnost složité jakoukoliv odchylku pochopit.

Pro lidi, kteří o existenci hraniční poruchy nic neví, je jednoduché hraničáře, v nejčastějších případech ženy, nazvat “obyčejnou hysterkou”. Rozdíl je ale velký. „Hysterky jsou teatrální a jejich emoce jsou prázdné. To se hraničářů netýká. Prožitky jsou mnohem intenzivnější. Například ztráta telefonu je u nich přirovnatelná hořícímu domu,“ přibližuje Klimeš a prostředí, v němž se lidé s HPO nacházejí, popisuje jako ”svět bez barev“.

Dvacet minut nestačí

Jedním z problémům v boji s poruchou je značný nedostatek psychiatrů. „Čekací doba na denní program stacionářů je zhruba rok, rok a půl. U nočního programu je to dokonce okolo dvou až tří let,“ vysvětluje Kateřina Cabálková, která mimo vlastní praxi pracuje jako terapeut v organizaci Kaleidoskop – centrum terapie a vzdělávání.

Čekací lhůty na stacionáře jsou dlouhé, hraniční poruchu ale nespasí ani běžné sezení s terapeutem. „Finanční politika stále převládá nad psychoterapií. Běžná sezení jsou drahá a pomoc od pojišťoven uhradí sotva 20 minut času. Hraniční porucha ale vyžaduje úplně jiný přístup a času mnohem víc,“ vysvětluje plnému sálu Jiřina Kosová, psychoterapeutka a odborná asistentka v oboru psychiatrie na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Ne nadarmo se o HPO mluví jako o nejvíce stigmatizované poruše nejen mezi veřejností, ale dokonce i mezi odborníky. „Někteří psychoterapeuti jsou pacienty schopní odmítnout, protože se s nimi těžce pracuje, mimo jiné kvůli rizikům sebevraždy,“ konstatuje terapeut Dan Bialožyt.


Justýna Pískačová
Justýna Pískačová
Jsem studentkou třetího ročníku Vyšší odborné školy publicistiky. Kromě psaní také ráda čtu, jsem nekompromisní hudební posluchač, pražský tulák a milovník dobré společnosti.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.