Věřte dítěti, že trpí. Hraniční porucha osobnosti je stále stigma
O hraniční poruše osobnosti se často mluví jako o „rakovině duše“. Riziko sebevraždy je u trpícího člověka až čtyřistakrát větší než u zdravého. V rámci Světového dne duševního zdraví se v Praze konal druhý ročník akce Řekni si o pomoc, tentokrát s podtitulem „bez hranic“. Věnovaný byl právě hraniční poruše osobnosti. Diskutovat přišli odborníci, ale i lidé, kteří s nemocí bojují.
Diskuze o hraniční poruše osobnosti se konala v pražském base4work Zdroj: @beka.photo
Osmnáctiletá Viktorie Lena začala své stavy řešit s odborníkem, až když byla v partnerském vztahu. „Pomoc jsem vyhledala v momentě, kdy mé stavy začaly ovlivňovat někoho jiného,“ otevírá svůj příběh v sále plném lidí. Hraniční porucha osobnosti (HPO) se nejčastěji objevuje u žen v dospívajícím věku. Diagnostikovat ji ale lze až v plnoletosti. „Registrovala jsem na sobě silnou impulzivitu, chronickou únavu a pocity prázdnoty. Chvíli jsem necítila nic, pak zase všechno,“ vypráví. S úlevou od takových stavů, jimž přitom sama nerozuměla, jí nejvíce pomáhalo sebepoškozování.
Stejně tak, jako se v průběhu let vyvíjí lidská osobnost, se může vyvíjet i porucha. Vliv mají většinou vrozené predispozice a prostředí, v němž jedinec vyrůstá. Hraničáři, jak jsou lidé trpící HPO často označovaní, jsou často nadmíru úzkostní a podezíraví. „Představit si je můžeme jako lidi s černými brýlemi, skrz které nevidí nic než katastrofy,“ popisuje psychoterapeut Adam Táborský. Své problémy lidé s hraniční poruchou v mnohých případech řeší – podobně jako v úvodu citovaná Viktorie – sebepoškozováním či pokusy o sebevraždu. Důsledkem jsou časté hospitalizace v psychiatrických léčebnách, které ovšem zůstávají bez efektu. Léčba je totiž běh na dlouhou trať, ale v Česku ji ve specializované podobě nabízí málokdo.
Hraničář není hysterka
Společným tématem všech vystupujících, kteří se s HPO potýkají, bylo nepřijetí – ať už od spolužáků, od profesorů, blízkých, rodinných příslušníků, nebo od sebe samých. „Manipulativní pravidla, která máme naučeny, rozdělují lidi na slabé a silné. Duševní onemocnění je stále tabu, protože slabý nikdo být nechce,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. I z toho důvodu je pro společnost složité jakoukoliv odchylku pochopit.
Pro lidi, kteří o existenci hraniční poruchy nic neví, je jednoduché hraničáře, v nejčastějších případech ženy, nazvat “obyčejnou hysterkou”. Rozdíl je ale velký. „Hysterky jsou teatrální a jejich emoce jsou prázdné. To se hraničářů netýká. Prožitky jsou mnohem intenzivnější. Například ztráta telefonu je u nich přirovnatelná hořícímu domu,“ přibližuje Klimeš a prostředí, v němž se lidé s HPO nacházejí, popisuje jako ”svět bez barev“.
Dvacet minut nestačí
Jedním z problémům v boji s poruchou je značný nedostatek psychiatrů. „Čekací doba na denní program stacionářů je zhruba rok, rok a půl. U nočního programu je to dokonce okolo dvou až tří let,“ vysvětluje Kateřina Cabálková, která mimo vlastní praxi pracuje jako terapeut v organizaci Kaleidoskop – centrum terapie a vzdělávání.
Čekací lhůty na stacionáře jsou dlouhé, hraniční poruchu ale nespasí ani běžné sezení s terapeutem. „Finanční politika stále převládá nad psychoterapií. Běžná sezení jsou drahá a pomoc od pojišťoven uhradí sotva 20 minut času. Hraniční porucha ale vyžaduje úplně jiný přístup a času mnohem víc,“ vysvětluje plnému sálu Jiřina Kosová, psychoterapeutka a odborná asistentka v oboru psychiatrie na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Ne nadarmo se o HPO mluví jako o nejvíce stigmatizované poruše nejen mezi veřejností, ale dokonce i mezi odborníky. „Někteří psychoterapeuti jsou pacienty schopní odmítnout, protože se s nimi těžce pracuje, mimo jiné kvůli rizikům sebevraždy,“ konstatuje terapeut Dan Bialožyt.
