Vařit a ochutnávat vlastní piva byl můj sen, a ještě mě to živí, říká sládek Vojtěch Kaprálek
Když uvaříte pivo, musíte ho ochutnat. Nevede vaše profese k alkoholismu?
Nemyslím si. Degustace piva k našemu povolání samozřejmě patří, ale na pití moc času není. Všichni si myslí, že sládek je pán s velkým pupkem, který jen sedí a pije jedno pivo za druhým. Tak to není. Jde vlastně o manažerskou pozici, musíme kromě samotného vaření piva řídit i celý provoz. Objednávky, expedice a plán výroby.
Zatím pivní pupek nemáte, ale neděsí vás?
To může být rozhodně hrozba budoucnosti. Ale jsem v oboru teprve pět let. Pevně věřím, že sport a budoucí, doufám starostlivá, partnerka mě od něho uchrání.
Kdyby mi někdo mluvil do vaření piva, asi bych to nedělal
Pracujete v Pivovaru Trautenberk. Proč zrovna tam?
Hned na první praxi kvasné technologie jsem byl v pražském Pivovaru Hostivar. Jeho hlavní investor už v té době plánoval vybudovat na Pomezních boudách v Krkonoších Pivovar Trautenberk a já dostal nabídku tam pracovat. Takže to byla vlastně št´astná náhoda.
Když jde o manažerskou pozici, může vám vůbec někdo mluvit do výroby?
Pravomoc na to má jak vedení, tak majitelé. My ale máme naštěstí volnou ruku. Takže se musíme shodnou jen s kolegou, a to nebývá problém. Kdyby nám do vaření někdo mluvil, asi bych to nedělal. Vařím pivo s láskou a podle vlastního citu.
Co vede mladého člověka, jako jste vy, k povolání sládka?
Byl to můj sen a splnil se. Můžu ochutnávat a vařit svoje piva, a ještě mě to živí. Rodiče pracují ve školství a já nechtěl jít v jejich stopách. Přesto, že jsem studoval gymnázium v Kolíně a byl jsem dobrý v humanitních vědách, rozhodl jsem se věnovat chemii. Nastoupil jsem na VOŠ Podskalskou na obor Potravinářská technologie a biotechnologie. V té době se zároveň projevila má láska k pivu a o budoucí dráze bylo rozhodnuto. Je to krásná práce. Mám vzdělání i na víno a líh, tak bych časem třeba mohl přejít na něco tvrdšího.
Co zatím považujete za svůj největší úspěch?
Asi nejzajímavější byla naše spolupráce s irskou destilérkou Jameson v roce 2017. Základem byl silný, tmavý a chut´ově výrazný Stout (pozn. red. pivo vyráběné z praženého sladu a ječmene, chmelu, vody a pivních kvasinek). Ten jsme nechali uzrát bezmála tři měsíce v dubových sudech od whisky, která dodala pivu jemný vanilkovo-kokosový tón. Tak vznikl speciál Imperial Stout 19. Výsledek předčil naše očekávání a sklízel chválu jak u nás, tak v Irsku.
Kde berete inspiraci k výrobě?
Inspiraci hledáme jak na našem, tak i zahraničním trhu. Když je příležitost, rádi ochutnáváme jiná piva u konkurence. Snažíme se poznávat i nové pivní styly a experimentovat s netradičními přísadami. Následně vybíráme a zkoušíme přísady a postupy, které by se nejlépe hodily pro náš pivovar.
Stalo se někdy, že jste museli várku piva vylít, když se nepovedla?
Díky bohu ještě ne. Některá piva lidem chutnají více, některá méně. Navíc pivo jen tak vylít nejde. Musí se nechat odborně zlikvidovat pod dohledem Celní správy. Kvůli spotřební dani, proto doufám, že nás to nepotká.
Cestou na Sněžku si spousta lidí dá ráda jeden kousek
Je to neustálé objevování a experimentování váš způsob, jak se prosadit v konkurenci?
Malé pivovary si vzájemně prakticky nekonkurují. Soustředí se více na kvalitu. A pokud je produkt dobrý, své zákazníky si najde. My měli od začátku výhodu v lokalitě. Cestou na Sněžku si spousta lidí dá ráda jeden kousek.
Pocházíte z Kolína. Jak těžké bylo se přestěhovat do hor?
Já se nikdy úplně nepřestěhoval. S kolegou se v pivovaru střídáme. Bydlím tedy vždy týden na horách a pak se vrátím zpátky do Kolína za rodinou a za psy rozmrznout.
