Těžko uvěřit svým očím. Výstava Klamárium šálí lidi optickými iluzemi, ty ale nemusí zabrat na každého
V pokoji, který má nakloněnou podlahu, se kulička kutálí do kopce po liště připevněné na stěně. Ačkoli se velmi snažím přijít té záhadě na kloub, mám dost práce vůbec udržet rovnováhu. „Pohled do pokoje zvenčí nám jasně říká, že ne naše tělo, ale pokoj je nakloněný. V přirozeném prostředí se člověk při orientaci v prostoru ‚ukotvuje‘ vzhledem ke svému okolí. Jenže v pokoji není přímo viditelný hlavní podnět – horizont,“ upozorňuje prospekt před vstupem do neobvyklé místnosti na výstavě optických iluzí jménem Klamárium.
V nakloněném pokoji návštěvník nemá podle čeho určit svou polohu. Zdroj: Nikola Krupičková
V pokoji oprvadu není podle čeho určit polohu, a tak mám pocit, že zde přestávají platit fyzikální zákony. „Většina návštěvníků má problém s rozporem mezi tím, co říká tělo a co říkají oči. Je to pro jejich mozek nepříjemná zkušenost. Ale mně ten rozpor přijde velmi zábavný, i když jsem byl v nakloněném pokoji už asi dvacetkrát,“ říká psycholog Radovan Šikl, jeden z autorů výstavy Klamárium.
Nejdřív trpaslík, pak obr
Nenechat se ošálit vlastními smysly, ale není tak jednoduché. Šikl společně se svým kolegou psychologem Michalem Šimečkem, druhým autorem výstavy, totiž vědí, jak oklamat lidskou mysl. „Klamy jsou postavené na tom, že vykreslují realitu jinak, než jak jsme zvyklí. Protože jsou ale skutečnosti velmi podobné, vzbuzují u pozorovatele dojem, že se jedná o běžné věci,“ vysvětluje Šikl. Podle něj má lidský mozek mnoho možností, jak každou situaci interpretovat. „Když má možnost vybrat si mezi něčím, co ze života
Obrazovka ukazuje, jak člověk vnímá perspektivu v Amesově pokoji. Ve skutečnosti jsou obě postavy stejně vysoké. Zdroj: Nikola Krupičková
zná a co nezná, vždycky si vybere to jednoduché řešení,“ tvrdí.
Příkladem může být další z místností na výstavě, takzvaný Amesův pokoj. V něm má návštěvník kvůli jeho lichoběžníkovému tvaru a zrcadlům pocit, že v jednom rohu vypadá jako trpaslík a v druhém jako obr. „Pokoj na nás působí, jako že je pravoúhlý. Nemáme důvod nevěřit tomu, že to není úplně obyčejný pokoj,“ tvrdí Šikl. Na pobyt v podobných místnostech bych si asi nezvykla. Vycházím z nich úplně zmatená.
Když se ale snažím podepsat s brýlemi, které mi celý svět převrátí vzhůru nohama, po několika neúspěších mi to začíná jít. „Už na konci devatenáctého století si jeden fyzik vedl deníkové záznamy o životě s brýlemi, které převracely svět. Zvykl si docela rychle. Když si je pak ale sundal, tak mu naopak věci z běžného světa přišly divné,“ říká Šikl. Takové přizpůsobení je podle něj možné – kdyby zelená barva náhle začala vypadat jako modrá, zvykli bychom si na to.
Fungují jen někdy
Ne všechny klamy ale musí nutně působit. Na jedné stěně jsou vedle sebe vymodelované dva obličeje, jeden z podkladu vystupuje, druhý se do něj propadá. Masku vpadnutou do stěny bych měla vidět stejně jako tu první. Před očima by se mi tedy měly objevit dva vystupující
Masky působí, jako by obě vystupovaly z podkladu. Pravá je ovšem propadlá dovnitř do stěny. Zdroj: Nikola Krupičková
obličeje vedle sebe. Jenže to se neděje. „Tohle je klam, který působí jen na někoho. Pro mozek je divné, že maska vypadá nezvykle, v reálném životě se s obličejem vpadnutým dovnitř nesetkáme. Proto si mozek masku zobrazí tak, jak ji běžně zná. Někteří lidé se od toho ale dokážou oprostit,“ vysvětluje. Určité zrakové klamy třeba vůbec nepůsobí na autisty. Například iluzi s lichoběžníkovým Amesovým pokojem podle Šikla dokážou autisté prohlédnout, protože umí lépe dešifrovat perspektivu a více se zaměřit na detail.
Cílem autorů výstavy nebylo návštěvníky klamat, ale ukázat pomocí nich fungování lidské mysli při zrakovém vnímání. Šikl říká, že chtěl donutit lidi, aby nepřemýšleli o klamech jako o něčem, co vybočuje z pravidel, ale co je naopak potvrzuje. „Když nějakou situaci vykonstruujeme tak, aby vypadala jako realita, jen s mírnými odlišnosti, mozek nás dovede k nesprávnému závěru. Tedy ke klamu,“ vysvětluje. Já si zatím prohlížím kresleného chlapce skákajícího přes míč, kterého jsem oživila rozpohybováním jednotlivých obrázků. Podobně jako v kině. A díky tomu si uvědomuji si, že některé klamy vlastně důvěrně znám.
