Syndrom vyhoření trápí stále více mladých lidí. Často proto, že neznají své limity
U pětadvacetileté studentky Terezy Kopincové se syndrom vyhoření začal projevovat během druhého ročníku na vysoké škole. „Úzkostné stavy se neprojevily najednou. Chvíli jsem se necítila dobře, častěji jsem potřebovala být sama, přestala jsem chodit na přednášky a pak to začalo,“ přiblížila svou situaci Kopincová. Souběžně se studiem se rozhodla získat praxi v médiích, skloubení pracovních povinností se školou však zvládala těžko. „Každý týden jsem musela psát několikastránkové eseje, prezentovat výzkumy, do toho chodit každý den do práce a řešit témata svých článků,“ popisuje studentka.
Právě pracovní vytížení považuje psycholog Tomáš Morávek za jednu z nejčastějších příčin vzniku syndromu vyhoření u studentů. „Chodí ke mně především vysokoškoláci, kteří se dostali do vyšších ročníků a nemohou se donutit dostudovat,“ popisuje psycholog. V takových případech u pacientů vznikáurčitý odpor ke škole a někdy to zajde do takové fáze, kdy studium přeruší nebo ukončí,“ říká Morávek.
Syndrom vyhoření se sám nevyléčí
Podle psychologa je důslednou prevencí proti vyhoření znalost vlastních limitů, rozpoznání ranných příznaků a následná identifikace spouštěčů stresu. „Se syndromem se dá bojovat během sezení, a to v případě, že dokážeme společně čelit jeho podnětům, případně je eliminovat,“ vysvětluje Morávek.
Stejný způsob léčby pomohl i studentce Kopincové. „Prvních pár sezení jsme se společně s psychologem snažili najít možnou příčinu mého odporu ke škole. Po pár týdnech jsem si po konzultaci s psychologem nastavila pravidelný denní režim, což mi hodně pomohlo,“ vysvětlila. Podobnou situaci zažil i student práv Marek Černý. „V době, kdy jsem měl odevzdávat magisterskou práci, jsem se zasekl. Neměl jsem motivaci psát, chodit do školy, ani se učit na státnice,“ přiznává. Že jde o syndrom vyhoření zjistil až poté, co vyhledal odbornou pomoc.
Příležitosti počkají, zdraví ne
Mladí se podle odborníka snaží chytit všech příležitostí ve strachu, že jim unikne nějaká zásadní příležitost a naloží si na sebe více práce v domnění, že jsou produktivní. Obvykle pak opomínají vlastní limity, v důsledku čehož jednoduše přecení své síly.
Vyhledat pomoc by podle psychologa Morávka studenti měli v momentě, kdy cítí, že už zkusili takzvaně vše. „Není to chyba charakteru ani vůle. Někdy i sebevětší snaha člověku nepomůže tohle období překonat, a tak je dobré se někomu svěřit,“ říká.
Studenti se nepotýkají pouze se syndromem vyhoření. Častým problémem může být i ztráta motivace. „Studium jsem díky odborné pomoci dokončil. Stále však ztrácím chut´ cokoliv dělat poté, co si třeba přečtu zprávy,“ přiznává Černý. Ruská invaze na Ukrajině v kombinaci se stále trvající pandemií je pro mnohé demotivující. „Radil bych na chvíli vypnout. Není to jednoduché, ale je důležité odpoutat se věcí, které nás rozrušují a rozptylují,“ říká Morávek.
Syndrom vyhoření může postihnout prakticky kohokoliv, kdo je dlouhodobě pod tlakem. Důležitým prvkem v boji s vyhořením je podle psychologa především odpočinek, relaxace a pravidelný pohyb. Velkou roli hraje kontakt s přáteli, kterým se dá s potížemi svěřit.
