Svolat demonstraci je dnes díky sociálním sítím jednodušší. Vytrácí se ale přímý kontakt s lidmi
Tehdy čerstvý absolvent Divadelní fakulty AMU Jan Potměšil (53) patřil k těm hercům, kteří jezdili po okolních městech. Jedna z cest se mu stala osudnou. „S kolegy z divadla jsme jeli do Ostravy na setkání s horníky. Chtěli jsme je přesvědčit, aby se přidali ke změnám ve společnosti,” vzpomínal Potměšil před časem pro web Naseostrava.cz. Při cestě zpět do Prahy řidič zřejmě upadl do mikrospánku a havaroval. Herec proslavený například rolí naivního Martina, který naletí skupině veksláků ve snímku Bony a klid (1987), se těžce zranil a ve svých třiadvaceti letech skončil upoután na invalidní vozík. Svého nasazení v listopadových dnech ale ani zpětně nelituje. „Bylo důležité předat informace mimo Prahu, protože byla pod cenzurním poklopem. Pamatuji si, že další ráno po 17. listopadu se média jen zmínila, že studenti dělali bordel a nic víc,” vysvětluje Potměšil v záznamu pro projekt Komunikace89, který zejména mladším generacím přibližuje, jak se měnil režim v časech bez internetu.
Naživo je to přesvědčivější
V roce 1989 se demonstrace svolávaly prostřednictvím šeptandy a podomácku vytvořených plakátů a letáků. Zcela výjimečně i přes pevnou linku, kterou měl ale v domácnosti málokdo. Až mnohem později, s rozmachem mobilních telefonů a pak i se vznikem sociálních sítí, se zjednodušil a zrychlil kontakt mezi lidmi. Pokud se dnes koná nějaká akce, at´ už soukromá oslava či veřejná demonstrace, většinou se událost objeví na Facebooku. Uživatel může ihned zareagovat, dát vědět, zda se zúčastní či ne. „Vidím tam přehledně napsané všechny informace o akci, kolik lidí se zúčastní a jestli tam budou i mí přátelé. Líbí se mi, že se díky sociálním sítím vše dozvím téměř okamžitě,” říká studentka politologie Kristýna Zajícová (20).
Lidé, kteří se zúčastnili demonstrací v roce 1989, vidí oproti dnešním veřejným protestům hlavní rozdíly právě v komunikaci. „Mám pocit, že dříve to bylo v něčem daleko lepší, než dnes, kdy je vše přes sociální sítě. Protože když chtěl člověk něco opravdu sdělit, musel tam dojet. Dnes napsanému projevu nepřikládáme správnou váhu. Tehdy to bylo opravdové,” myslí si herečka Bára Štěpánová (59) v záznamu pro projekt Komunikace89. Herec Potměšil souhlasí, i podle něj je v živém kontaktu jiná energie a jiné přesvědčení, než když se napíše email či SMS.
Zkreslené informace kvůli režimu
Sdělovací prostředky byly v socialistickém Československu plně pod kontrolou státu. O událostech během listopadových dní roku 1989 proto informoval tisk, televize i rozhlas jen málo a krátkými příspěvky. Informace byly navíc cenzurované.
Lidé mimo Prahu se o událostech, které se odehrávaly v pátek 17. listopadu na Národní třídě, dozvídali postupně až během víkendu a dalšího týdne. „Herci a studenti vytvořili skupinky, vzali plakáty s hesly, kazety s vlastními nahranými zprávami a jeli do měst a tamních závodů,” říká dokumentarista Pavel Štingl (59), který se listopadových demonstrací účastnil. Studenti namluvili jimi sepsaný text, k tomu použili ilustrační záběry z předešlých demonstrací a jiných záznamů. Zprávy se nahrávaly na videokazety. „Ty byly za socialismu těžce dostupné a my jich museli nakoupit asi tisíc,” vypráví Štingl.
Za poslech kádrová skvrna
„Na hodinách dějepisu nám učitelka vyprávěla, jak se lidé scházeli na předem domluvených místech. Především v hospodách, kde se toho dozvěděli nejvíce. Pak také fungovala bytová divadla. To se lidé setkávali v bytech a domlouvali se na demonstraci nebo na rozvržení letáků,” popisuje studentka Zajícová, co o téhle, pro ni již dosti vzdálené době, ví. Objektivní informace se ale lidé nedozvídali jen v osobním kontaktu, či v době listopadových událostí od studentů a herců. Necenzurované zahraniční a domácí zprávy vysílaly i rozhlasové stanice Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. „Zprávy ze zahraničí byly označovány za nepravdivé a pobuřující. Poslech cizího rozhlasu znamenal projev neloajality k režimu a tedy kádrovou skvrnu. Proto lidé poslouchali zahraniční rozhlas raději sami nebo s lidmi, kterým důvěřovali,” vysvětluje historik Prokop Tomek pro web Bravo.upce.cz.
Chybí větší odhodlání
Studentka fyzioterapie Zdislava Tučková (20) aktivně navštěvuje současné demonstrace pořádané spolkem Milion chvilek pro demokracii. Tomu se podařilo svolat na červnovou manifestaci na Letenské pláni až čtvrt milionu občanů. „O připravovaných demonstracích se dozvídám především prostřednictvím internetu, protože mi průběžně chodí e-maily s informacemi od spolku,” vysvětluje Tučková. Ačkoliv se jich účastní, domnívá se, že je v dnešní době potřeba větší nadšení pro věc. „Myslím, že organizace manifestací je dnes i díky internetu jednodušší, na druhou stranu bylo v roce 1989 více lidí odhodláno něco změnit. Měli velikou chut´ se sejít a jít na demonstraci, což v této době úplně není,” dodává.
Silné osobní nasazení potvrzuje i herec Jan Potměšil. „Kdybych si měl dobrovolně vybrat, jestli budu žít zdravý ve státě, kde vládnou komunisté, nebo na vozíku ve svobodné zemi, vybral bych si bez váhání druhou možnost,” napsal v roce 2012 na svůj facebookový profil.
Anna Čmuchálková s přispěním Jiřiny Havlové
