Spejblovi je už devadesát a pořád baví děti
Loutky Spejbla a Hurvínka přinášely radost našim babičkám a dědečkům, rodičům, starším sourozencům i těm mladším. A nejen jim. Díky častým zahraničním zájezdům Divadla Spejbla a Hurvínka zná tento český loutkařský poklad celý svět. Podle Mariky Čampulkové, průvodkyně z informačního centra CzechTourism, je Spejbl a Hurvínek mezi prvními věcmi na které se turisté ptají, hlavně ti Japonští. „Je to pro ně ta nejdůležitější věc hned po českém pivu a knedlících, vysvětluje.
A jak to celé vzniklo? V roce 1920 nakreslil postavičku Spejbla na kus papíru výtvarník Josef Skupa a podle jeho návrhu ho vyřezal Karel Nosek. Skupa pak vdechl loutce život a charakter. Vyboulené oči, velké uši, dřeváky a frak, to byl on šampión našeho dětství. Málokdo ovšem ví, že loutku Spejbla rozkousal pes a po mnoha marných snahách dostat „Tat´uldu“ do původní podoby museli udělat novou kopii. V 60 letech přichází na scénu dokonce třetí podoba Spejbla od Radka Hakena, kterou známe až do dnešní doby. Loutka je jedna z nejoblíbenějších na prknech, které znamenají svět v Plzni, ale jeho slávu přebírá v roce 1926 Hurvínek, který se stává nejoblíbenější postavičkou až do dnes.
Hurvínka zhotovuje Gustav Nosek a v prvním návrhu mu udělá prodloužený nosík, který je ale hned vyměněn za ten dnešní. V roce 1964 pak přicházejí úpravy do podoby jak ho známe dnes. Drzý, vykulený uličník s bílou košilí a šedivými (dříve zelenými) kalhotami s kšandy byl šampión stejně jako jeho tat´ulda a v srdcích nám zůstává snad už na věky věků.
Pátarala jsem po loutkách s vyboulenýma očima v čekých srdcích a pro mnoha znamenají krásné dětsví a milé vzpomínky. Monika Mášková zapátrala do minulosti: „Můj první pejsek se dokonce jmenoval Žeryk, nedalo se jinak“, usmívá se.
Nezbývá než našim oblíbencům popřát mnoho štěstí a málo červotočů dalších mnoho let. Snad i naše děti budou mít dřevěné loutky tolik rádi a my si s nima u televize nebo v Divadle Spejbla a Hurvínka zavzpomínáme na naše dětství.