Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

Snažím se přijímat jen veselé lidi

Jak si představuje naši školu a její budoucnost? Jaké má být poslání Vyšší odborné školy publicistiky. Na to vše odpovídá v rozhovoru ředitel VOŠP Petr Uherka. Generaci 20 se svěřil i se svou dlouhodobou vizí: Přispět společně se studenty k postupné proměně veřejného prostoru v naší zemi. Aby se tady dalo dobře žít.

Mgr. Petr Uherka

„Představuji si naši školu jako společnou dílnu, ve které se všichni ti, kdo se přičinlivě účastní práce ve škole, těší z možnosti studovat a vytvářet taková média ,“ začíná pan ředitel naše povídání na téma Jaké radosti a starosti přináší práce ředitele VOŠP.

Jaká by ta média měla být?
Představte si média, která nejsou pouze zábavná, ve kterých je řeč o netriviálních věcech, o tom, o co opíráme naše životy. A z čehokoli, co nás k takové vizi přibližuje, mám radost. Protože když by se nám ji podařilo realizovat dlouhodobě, mohli bychom tak přispět k postupné proměně veřejného prostoru v naší zemi. Aby se tady dalo dobře žít.

Z čeho máte radost?
Moc mne těší, když se studentům něco opravdu povede. Když je zvídavost a tvořivost pečlivě odpracována. Pracuji s kolegy na tom, abychom angažovali studenty ve věrohodných projektech z reálného světa.

A ty starosti?
Samozřejmě, s tím a s celkovou proměnou školy souvisí spousta starostí. Je třeba měnit spoustu věcí, dělat to hned a v nejistém prostředí: stát se pořád ještě nerozhodl, zda nejlepším VOŠ umožní transformaci na profesní bakalářské instituty. Další balík starostí představuje samotný provoz školy, naše výkonnost, informovanost, preciznost. Mrzí mne různá banální i vážnější nedorozumění.

I práce, která člověka baví, může zhořknout. Jak je tomu u vás?
No, možná každá práce, které je příliš. Hořkou příchuť má i všechno jenom rutinní, všechno nadbytečné, všechno, co vzniklo jen proto, že někdo něco nedomyslel. Těším se na krapet letního odpočinku od neustálého rozhodování. Od ředitelů škol se chce množství rolí a není lehké je všechny zastat tak, aby člověk mohl být úplně spokojen. Neustále se učím. A těším se, až budeme mít na všechno byť i jen o ždibet více času.

Co je naopak nábojem a motivací? Samozřejmě kromě radostí, o kterých jsme už mluvili.
Třeba přesvědčení, že máme na to, abychom byli vynikající škola. Nechci pyšně říkat nejlepší, ale mít třeba značku srovnatelnou s FAMU by bylo fajn. Motivuje mě vize toho, že až za pár let budu sledovat média, tak tam, kde uvidím absolventa naší školy, uvidím připraveného a civilního, lidského novináře, který se nebojí i když mluví s mocnými lidmi. Tihle novináři se budou neochvějně ptát i na nepříjemné věci nebo naopak oceňovat ty, kterým se ocenění veřejně nedostává, přestože by si ho zasloužili. Také se těším na to, že naši nynější studenti – až získají ostruhy – začnou třeba jednou učit, možná i tady na škole.

Jak vůbec vypadá váš den po příchodu do školy?
Můj pracovní den začíná dříve, než přijdu do školy. Jeho pracovní část začíná už kolem sedmé ráno. Snažím se vyhradit si první hodiny dne na nejdůležitější jednání, takže poměrně často mám pracovní snídaně. Když se zadaří, dojdu se domů převléknout z obleku, protože je mi nepříjemné v něm být až do večera. Dopoledne pak dělám věci, které vyžadují plné mentální nasazení.

Odpoledne se snažím věnovat nějaký čas správě vnitřních věcí školy a kontaktu s kolegy. Někdy mi na odpoledne vyjde učení, které kolem páté šesté hodiny končí.

Jsou i dny, které probíhají jinak?
Některé jsou, skoro bych řekl, k zbláznění, protože se v nich koncentrují různé agendy, které je potřeba odbavit velmi rychle a já, přestože znám dobře zásady time managementu, nemohu udržet řád těch věcí tak, aby mezi nimi byly dostatečné časové rezervy. Pak se kolegové a hosté diví, že zkracuji jednání na pětiminutová, ale já toho za ten jeden den potřebuji zvládnout co nejvíce. Jsou dny i volnější, kdy nejsem zatažen jen do starostí ohledně budoucnosti. V tu chvíli se snažím dívat na školu tak nějak zvenčí.

Od začátku vašeho ředitelování je to takhle nebo to někdy fungovalo lépe, hůře?
Když jsem školu převzal, tak jsem po vyučování, tedy páté šesté hodině odpoledne, ještě dalších třeba pět hodin pokračoval v práci. Sám, protože ve škole už nikdo jiný nebyl. Tyhle situace se teď snažím omezovat, protože jsou na hranici mých možností. Velmi bych si přál, aby můj pracovní den končil kompletně kolem šesté hodiny, abych měl čas taky na své věci.

A jaké vlastnosti a předpoklady by měl mít váš potenciální nástupce?
Slibuji si od něj, že bude hodně přemýšlet o budoucnosti a vizi školy, že bude vytvářet strategický rámec pro práci ostatních. Proto by se měl vyznat v médiích, sledovat trendy v mediálním vzdělávání v zahraničí i u nás na teoretičtější universitní půdě. Ředitel mediální školy musí mít zájem o svět kolem nás a věnovat čas na to, aby se neustále učil.

Měl by si cenit hodnot, které naší škole pomohly na svět, a inspirovat se tradicí školy. Naší škole určitě prospěje činorodost a rozhodnost, vytváření bezpečného prostoru uvnitř pevných pravidel a hranic zodpovědností všech kolegů. Včetně situací, kdy je dobré dát šanci k uzrání i těm, kteří nejsou zrovna nejlépe vychovaní.

Ještě něco vás napadá?
Ten, kdo má zodpovědnost za společné dílo, se hlavně musí pokoušet být dobrým člověkem. Svatý Filip Neri, hodně sympatický světec, snad někde říká, že „svatí jsou veselí“. Myslím, že hezky vyjádřil, jak je dobré žít s radostnou nadějí. I proto se snažím do školy přijímat jen ty, kteří jsou veselí. Takže i můj nástupce by měl být tak nějak optimista. V tomto punktu mám já už hotovo, takové nástupce a zástupce jsem již našel.


X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.