Škola je naučila mít tu „správnou novinářskou drzost“
Obě si s odstupem času uvědomují, že je škola něco naučila. Marii nedělá problém správně strukturovat články, Klára je průbojnější a nebojí se jít si za svým. Shodují v tom, že díky studiu na VOŠP poznaly tu „správnou novinářskou drzost“.
Obě jste se k práci v oboru dostaly mimo jiné i díky kontaktům. Jak přesně jste svoje místo sehnaly?
K: Ředitel VOŠP Petr Uherka vybral tři lidi a doporučil je do České televize, protože zrovna sháněli redaktory. Šla jsem tam tehdy s tím, že mě spíš nevezmou, protože přednostně hledali muže. Nakonec mě ale přijali. Nastoupila jsem však teprve před měsícem a půl, přes prázdniny byla pauza v natáčení.
M: Moje máma pracuje v médiích a jednou za mnou přišla s tím, že vedoucí online Blesku pro ženy shání redaktorku, jestli to nechci zkusit. Ze začátku jsem byla skeptická, moje reakce byla taková, jakou má hodně lidí. Myslela jsem, že všechno, co je spojené s Bleskem, je bulvár. Ale řekla jsem si, že by to mohla být dobrá zkušenost a mít hned po škole práci v médiích by bylo fajn. Takže jsem prošla pohovorem a musela napsat pár článků na zkoušku. Nastoupila jsem prvního května, což bylo docela těžké, protože jsem k tomu dodělávala školu, ale nakonec jsem to zvládla.
Takže Blesk pro ženy není takový bulvár?
M: Není. Ale je to věc, se kterou se dost peru. Píšu do rubriky zdraví, tam ani nejde psát bulvárně. Když jsem však například chtěla udělat nějaký rozhovor s lékařem, spousta mi jich to odřekla, protože jsme Blesk. Snažila jsem se jim vysvětlit, že jsme Blesk pro ženy, že máme s Bleskem společného akorát vydavatele. Beru to jako výzvu a snažím se lidi přesvědčit, že to není takový bulvár. Stojím si za prací, kterou dělám. Jestli někdo bude mít jednou problémy se značkou Blesk, můžu mu doložit své články, za kterými si stojím a myslím, že jsou kvalitní.
K: Já také někdy bojuji. I když je to veřejnoprávní televize, spousta lidí má o médiích dost zkreslenou představu. Jednou jsem volala nějakému soudnímu znalci a dostala jsem od něj vynadáno, že by v České televizi nikdy v životě nevystupoval, co si to dovoluji. Takže někdy je úplně jedno, kde pracujete. Stačí, že jste novináři.
Splnila práce vaše očekávání?
M: Netušila jsem, do čeho jdu, protože do té doby jsem Blesk pro ženy moc nečetla. Ale ta práce mě baví. Umím si představit, že tam nějakou chvíli vydržím. Beru to jako skvělý odrazový můstek, jak se dostat někam dál. Většinou dělám každý den jeden článek, takže člověk se dost vypíše.
K: Do televize jsem šla s tím, že to zkusím, že je to pro mě výzva. Jsem tam teprve chvíli a zatím se s tím trochu peru. Nejsem si vůbec jistá, jestli mě točení reportáží bude naplňovat a bavit. Možná je to tím, že tam jsem nová, na všechno se musím ptát, všechno se učit. Je to náročné.
Kláro, proč myslíte, že se s tím perete?
K: Já jsem vždycky raději psala, než točila reportáže. Tohle je pro mě obrat o sto osmdesát stupňů. Musím se naučit, jak se ptát lidí před kamerou, aby odpovídali celou větou a tak dále. Otázka je, jestli se to naučím a osvojím. Když ne, vrátím se k psaní. Nechávám si všechny dveře otevřené.
Jak vás na práci v médiích připravila škola?
K: Na VOŠP jsem se naučila mít takovou tu správnou drzost, kterou novinář potřebuje. Nebýt stydlivý a jít si za svým.
M: Zrovna nedávno jsem přemýšlela nad tím, že díky škole vím, jak správně strukturovat články. Ta škola mi dala hrozně moc, aniž bych si to uvědomila. Jsou to takové maličkosti, jako že dám do titulku sloveso nebo se snažím neopakovat slova v mezititulcích. Také mi nedělá problém oslovovat zdroje.
Co je podle vás důležité, aby člověk po škole sehnal práci v oboru?
M: My jsme měly s Klárou štěstí. Ale myslím, že člověk musí být průbojný, psát do různých médií. Dělat si kontakty co nejdřív a už během studia klidně někam psát zadarmo, protože jenom tak získá praxi.
K: Souhlasím s Maruškou. Jestli chce mít někdo po škole práci, tak musí začít hledat už před absolutorii. Všechno je o kontaktech a nikdo se vás neptá, jakou školu máte vystudovanou, ale jakou máte praxi.
