S mediální gramotností nemají problém jen děti, ale i dospělí, říká absolventka VOŠP Lucie Folbergerová
Proč podle vás lidé potřebují rozvíjet svou mediální gramotnost?
Vysvětlím to na příkladu. Všimla jsem si, co všechno moji bývalí studenti, které jsem vyučovala na střední škole, dávali na sociální sítě. Jak si nebyli schopni ověřit článek. Když jsem zadávala úkoly, hlavním jejich zdrojem byla Wikipedie. Všímala jsem si toho i ve svém okolí, nejen ve škole. Na Facebooku jsem třeba viděla, jak má kolegyně sdílela poplašné zprávy, tzv. hoaxy s titulky jako: „Ztratilo se dítě, pomozte!“ Když jsem ale článek rozklikla, snadno jsem zjistila, že je ve skutečnosti pět let starý.
Čím to je, že lidé neumí správně pracovat s internetem a s informacemi?
Podle mě v tomto směru zaostalo školství, protože se vyučují staré věci a chybějí mladí učitelé. Navíc internet se velmi rychle vyvíjí. Když jsem byla dítě, připojovali jsme se na weby přes pevnou linku. Platilo se vždy za minutu a byla to velmi drahá záležitost, proto jsem mohla být na internetu jen hodinu týdně. Dnes stačí zaplatit pár stovek a mám k dispozici neomezená data. Zejména starší učitelé neměli možnost se v tak krátkém časovém úseku naučit s novými technologiemi. Dostali sice do ruky tablety nebo chytré mobily, ale nikdo jim neřekl, co s nimi mají dělat.
To byl důvod, proč jste založila dětský kroužek, ve kterém se mediální gramotnosti také věnujete?
Skončila jsem jako učitelka na střední škole a začala kontaktovat domovy mládeže v Ústeckém kraji. Nadnesla jsem myšlenku, jestli by neměl vzniknout kroužek, který nějakým způsobem rozvíjí mediální gramotnost. Jako první na můj nápad kývla ředitelka volnočasového centra v Libochovicích. Sama učí na gymnáziu, takže věděla, o čem mluvím. Nyní provozuji kroužek i v Domovu dětí a mládeže (DDM) v Litoměřicích, Štětí nebo Roudnici nad Labem.
Co jste musela udělat, abyste děti svým kroužkem zaujala?
Musela jsem tomu dát pro začátek zajímavý název. Vymyslela jsem proto Svět Youtuberingu, na což děti slyší. Ale do tohoto tématu spadá jak marketing, sociální sítě, zabezpečení pomocí hesla nebo jak rozeznat dezinformace. Snažím se kombinovat to, co je zajímá, s tím, co by měly umět. Když jsme se bavili o soukromí na Instagramu, tak ani nevěděly, že existuje funkce soukromého účtu. Mají většinou veřejné profily, kde všichni mohou vidět, co tam přidávají.
S mediální gramotností mají problém i dospělí
Kromě besed v rámci DDM chodíte přednášet na střední a také základní školy, kde je mediální výchova povinná. Přijde vám výuka dostatečná?
Ona je taková povinná nepovinná. Problém je v tom, že na školách nemají mediální výchovu kam dát. Proto v mnoha případech končí v hodinách občanské nauky, kde si na jedné přednášce řeknou něco o médiích. Není žádný předmět, ve kterém by se každý týden alespoň jednu hodinu učili, co je to marketing, cílená reklama, svoboda slova nebo kritický pohled na události. S mediální gramotností bohužel nemají problém jen děti, ale i mnoho dospělých. Když jsem říkala, jak je špatné mít jedno heslo na všechny sociální sítě, viděla jsem, jak si i učitelky vytahují telefony, aby si heslo změnily. Pro lidi, kteří pracují v médiích nebo ti, kteří umí kriticky uvažovat, je to samozřejmost, ale spousta jiných lidí to zkrátka neví.
Přednášíte i pro matky na mateřské dovolené. V čem jste u nich viděla největší problém týkající se mediální gramotnosti?
Pro matky, se kterými jsem se v centrech setkala, je naprosto běžné dát třeba fotografii jejich nahého syna na veřejný profil na Facebooku. Když jsem se jich zeptala, jestli si myslí, že to je vhodné, odpověděly mi proč ne, vždyt´ to vidí jen kamarádky. Na to jsem jim odvětila, že jsem to podle jejich jména našla i já. Mnoho z nich zkrátka nechápe, že cokoliv dají na internet, může kdokoliv vidět, pokud si správně nenastaví soukromí. Na jedné přednášce za mnou přišel kluk asi ze třetí třídy s tím, že se mu ve škole děti posmívají, protože jeho máma přidala na sociální sít´ fotografii, kde on sedí na nočníku. Když si doma stěžoval, matka prý lhostejně odpověděla: „Vždyt´ jsi to jen ty na nočníku, nic tam není vidět.“ A fotografii nechala veřejně.
Takže se dá říci, že jste nakonec našla něco, čemu se chcete v budoucnu doopravdy věnovat.
Ano, našla jsem své poslání. Chci, aby se lidé naučili základy mediální gramotnosti a aby správně používali sociální sítě a internet celkově. Je důležité ověřit si článek, a ne jen slepě věřit všemu, co je napsané na internetu.
Ještě před rokem jste mediální komunikaci vyučovala na plný úvazek na střední škole. Jak jste se k této práci jako původně novinářka dostala?
Pracovala jsem pro regionální médium Litoměřicko24.cz. Jan Dostal, který médium vedl, mi jednou řekl, že na litoměřické střední škole chtějí vymyslet nový zajímavý obor týkající se novinařiny. V můj prospěch hovořilo asi to, že jsem ji jako jediná v okolí měla vystudovanou. Původně jsem měla jen vymyslet školní vzdělávací plán, ale nakonec jsem tam zůstala právě jako učitelka mediální komunikace.
Když jsem poprvé přišla do třídy, nevěděla jsem, co mám studentům říkat
Jaké to bylo stoupnout si před studenty bez jakékoliv předchozí zkušenosti?
Když jsem poprvé přišla do třídy, vůbec jsem nevěděla, co mám studentům říkat nebo jak mám psát a známkovat písemné práce. Nicméně jsem zjistila, že s dětmi velmi ráda komunikuji. Měla jsem sice jen titul DiS., ale v zákoně existovaly výjimky, jak dlouho lze bez vyššího titulu učit. Později jsem si ale pedagogické minimum musela dodělat. Učila jsem nějakých sedm let. Mezitím jsem se stala třídní učitelkou jedné třídy, kterou jsem dovedla k maturitní zkoušce. A musím říct, že být na této pozici pro mě byla nevděčná práce.
Proč nevděčná?
V daný moment se z toho stalo papírování. Už to nebylo jen o komunikaci se studenty. Neustále jsem řešila, jestli mám v pořádku třídní knihu nebo vyplněné veškeré papíry. Byla jsem otrokem své práce, kdy jsem netrávila čas se svými žáky, ale papírováním. Uvědomila jsem si ale během těch let tu zásadní věc, že děti i dospělí potřebují rozvíjet mediální gramotnost.
Vzhledem k vašim současným aktivitám se již k novinařině vracet nechcete?
Nabíjelo mě být novinář, chtěla jsem to dělat celý život, ale problém byl v tom, že jako novinář, zvláště regionální, jsem musela neustále pracovat. Navíc bych už chtěla založit rodinu a být doma. V redakci jsme byli tři a často jsme neměli možnost se ani o víkendu vystřídat. Podle mě téměř každý dojde časem do určitého stádia, kdy zjistí, že je novinařina krásná práce, ale že chce mít také své volno.
VOŠP jste dokončila v roce 2011, jak na tuto životní etapu vzpomínáte?
Kdybych mohla, tak se do časů studií vrátím. I když jsme se museli hodně učit, byla to hezká a bezstarostná léta. Nedávno jsem si na facebookové skupině Vošpáci sobě četla nejoblíbenější hlášky a zjistila jsem, že většina z těch, které znám, tam koluje dodnes.
