Proti strachu jsem už vyškolená, říká novinářka Iva Roze Skochová
Trávíte teď v nemocnici hodně času, ale na koronavirus vás ještě nikdo netestoval. Není dost pravděpodobné, že jste se nakazila?
Jak říkají odborníci: ‚Dříve nebo později bude mít COVID-19 většina populace‘. Samozřejmě by se poznalo, jestli ho mám, kdybych se nechala otestovat. Myslím si ale, že to nemá smysl do chvíle, než budu mít příznaky. Ty zatím nemám. Teď navíc nemocnice netestuje ani svůj personál, nemůže si dovolit, aby celé oddělení bylo pryč, kdyby se zjistilo, že jsou všichni nakažení.
Když někdo přijde do styku s nakaženým, musí dodržovat přísnou karanténu. Neměla byste v ní být také, když se pohybujete v tak infikovaném prostředí?
Já se tam ale pohybuji ve stejném ochranném úboru jako zdravotníci. Navíc dodržuji opatření, tak jako teď všichni. Pořád chodím s rouškou. Kdybych měla příznaky, bude to jiný příběh, ale do té doby nevidím důvod, proč bych se měla držet v přísné karanténě.
Vypadáte, že o sebe nemáte strach, přitom víte, že v nemocnici leží opravdu těžce nakažení pacienti s COVID-19…
Jsem proti strachu vyškolená. Asi osm let jsem působila jako reportérka ve válečných zónách na opravdu nebezpečných místech v Africe, Asii nebo na Středním východě. K novinářské práci nepřistupuji se strachem, baví mě. Mojí výhodou navíc je, že nemám rodinu a děti, takže se mohu nechat vystavit většímu nebezpečí než třeba novináři se závazky.
Sestry, záchranáři i uklízečky teď dělají za minimální mzdu, ale s tím, že jsou vystavováni nákaze
Jak jste se dostala k tomu, že budete reportovat přímo z nemocnice?
Mám kamaráda, který dělá ve VFN na ARO (anesteziologicko-resuscitační oddělení, pozn. red.). Už dřív jsme se bavili, že by bylo zajímavé udělat časosběrnou reportáž o tom, jak to tam probíhá. Vozí jim akutní případy, třeba nehody. Když nastala koronavirová krize, říkala jsem si, že teď by byla dobrá příležitost reportáž udělat, protože jsou to právě oddělení ARO, která stojí v první linii. Navíc to čtenáře zajímá. Když nám vedení nemocnice návrh schválilo, nabídla jsem ho editorovi v Reflexu a hned druhý den jsme s fotografkou začaly.
V reportážích se bavíte především se zdravotními sestrami. Proč jste se rozhodla dát zrovna jim tolik prostoru?
Většina médií se zaměřuje na pacienty, protože k nim je teď lepší přístup. Spousta lidí sdílí své zkušenosti s testováním na sociálních sítích. Z pohledu lékaře by to bylo také zajímavé, ale doktoři mají v médiích pořád velký prostor. Kdykoli novinář potřebuje komentář k současné situaci, zeptá se lékaře. Potom je tady ale celá armáda lidí, kteří jsou neviditelní, ale naprosto stěžejní. Sestry, záchranáři i uklízečky jsou teď ve velkém nebezpečí. Dělají za minimální mzdu, ale s tím, že jsou vystavováni nákaze. Navíc mě překvapilo, kolik zdravotních sester a jejich rodin se setkává s výhružkami. Manžel jedné zdravotní sestry pracuje v pohostinství. Teď doplácí na to, že si zákazníci myslí, že musí být nakažený. Nikde přitom není psáno, že sestry mají větší míru nákazy než kdokoli jiný.
V čem je zpravodajství z nemocnice jiné, než příprava reportáží z konfliktních zón?
Je to blíž domovu. Například v Afghánistánu je úplně odlišná kultura a problémy, které se snažím přiblížit lidem u nás, aby jim rozuměli a dokázali se s nimi ztotožnit. V současné situaci odpadá myšlenka, že se krize děje „někde jinde“. Navíc píšu články pořád dokola ze stejného prostředí, což je pro mě rozdílné. Podobá se to spíš dokumentární práci o tom, co se v nemocnici děje. Díky pandemii má spousta novinářů také čas dělat svou práci tak, jak by se mělo a ne „z křesla“, což je bohužel nešvar dnešní žurnalistiky. Všichni by nejraději komentovali, co se kde děje, bez toho, aby na místě skutečně byli. Já jsem třeba vděčná, že mám teď prostor nějaké téma víc rozpracovat.
Zarazilo mě, kolik lékařů je pověrčivých
Jste zvyklá pracovat v psychicky velmi náročných prostředích. Jak na vás ale působí být každý den v nemocnici?
Je to dost náročné. Vidím tam pacienty, se kterými cloumá nemoc v nejhorších stádiích a každý den o tom píšu. Teď jsme ale na nemocničním pokoji zažili svatbu, což bylo opravdu dojemné. V ten moment si člověk uvědomí, že občas potřebuje i dobré zprávy. Setkávám se tam ale i s úsměvnými situacemi. Zarazilo mě třeba, kolik lékařů je pověrčivých. Nevěřila bych, že raději něco neřeknou, jen aby to nezakřikli.
Takže i na krizových místech se dá zažít sranda?
Myslím si, že právě ta teď všechny drží nad vodou.
