Propojit práci a rodinu je těžší, než život s hendikepem, tvrdí jednadvacetiletá Anna Kvičerová
V osmi letech jste po operaci mozku částečně ochrnula. Proč vás operovali?
V dětství mě často mě bolela hlava, až to jednou přerostlo v záchvat. Jako osmiletou holčičku mě tenkrát odvezli do nemocnice, kde mi objevili nádor. Ten mi tlačil na mozek a operaci nešlo odkládat. Při prvním pokusu o odstranění nádoru ale selhala technika a musela jsem jít na operaci druhou. Po ní jsem se vzbudila s ochrnutou levou částí těla a lehce povislou levou částí obličeje.
Myslíte si, že lékaři pochybili?
Těžko říct. Při operaci mozku hrozila vysoká rizika a mohlo to dopadnout mnohem fatálněji. Navíc se nemocnice chránila souhlasem k operaci od mé matky, který podepsala. Jakákoliv žaloba by byla bezpředmětná. Tenkrát mámě doslova řekli, že může být ráda, že jsem se probudila.
Jak jste se s tím jako malé dítě vyrovnávala?
Vzala jsem to tak, jak to je. Možná jsem si to ani nepřipouštěla. Vzpomínám si, že pro mě tenkrát bylo nejtěžší koukat, jak se o mě okolí strachovalo. S přibývajícím věkem jsem si to ale více uvědomovala, stejně jako moji spolužáci a kamarádi. Na druhou stranu jsem díky tomu rychle dospěla a obrovsky mě to posunulo. Dnes jsem se svým hendikepem naprosto smířená a nemám problém se s tím někomu svěřit. Priority mám jinde. Jsem vděčná za život.
Nejtěžší bylo zapojit do života ochrnutou část těla
Co vše jste musela podstoupit, abyste mohla opět fungovat?
Spoustu rehabilitací, které dělám dodnes. První dva roky byly nejhorší. Byla jsem na vozíčku a učila se zvládat triviální činnosti jako čištění zubů. A samozřejmě chodit. Dnes je moje chůze stále značně omezená. Trvalo to, ale naučila jsem se s ní pracovat. Na obličeji už není nic poznat.
Takže vás hendikep nyní v ničem neomezuje?
Dnes už ne. Naučila jsem se prakticky všechno. Když člověk musí, jde to. Lyžuji, plavu, tancuji, nebo třeba jezdím na kole. Nemám k tomu speciální sportovní uzpůsobení, zkrátka to vše zvládá půlka těla řídit a rovnováhu mi zajišt´uje část druhá. Nejtěžší bylo zapojit do života ochrnutou část těla. Tím, jak jsem se naučila pracovat s jednou rukou, tak jsem tu druhou začala opomíjet. A přitom mi mohla pomáhat, i když je nehybná a nemám v ní úchop. Slouží mi například k přidržení si stránky v knížce.
Omezila vás zdravotní indispozice ve studiu školy?
Vůbec ne. Chvíli po operaci mi začaly na základní škole letní prázdniny a já se mohla věnovat sobě. První týdny pro mě byly šílené ale do dalšího školního roku jsem se naučila to nejzákladnější a normálně jsem pokračovala ve studiu. Poté jsem nastoupila na střední obchodní školu v Praze, kde jsem úspěšně odmaturovala. Na vysokou jsem nepokračovala a musím říct, že mě to nemrzí. Práci jsem si našla i bez titulu.
Chtěla jsem dokázat sobě i okolí, že na to mám
Máte dvouletého chlapečka. Plánovala jste tak brzy rodinu?
To ne. Po devíti měsících vztahu s přítelem, nynějším manželem, jsem otěhotněla. Ačkoliv jsem věděla, že budu mladá máma, nepochybovala jsem o tom, že vše společně s manželem zvládneme. Necelý rok po narození syna jsme se vzali a narození Toníka dnes bereme jako nejlepší věc, která nás mohla potkat. I když byla nečekaná.
Nebála jste se rizika, že by váš syn mohl mít také nádorové onemocnění kvůli genetice?
Bála, byla 50% šance, že by nádorové onemocnění mohl mít také. V třetím měsíci těhotenství jsem podstoupila vyšetření a dozvěděla se, že Toník bude zdravý. Pomohlo mi to se uklidnit a už jsem se nebála skoro ničeho.
Přeci jen jste byla mladá prvorodička s hendikepem. Nepochybovala jste o sobě?
Já sama o sobě ne. Všichni v okolí ale měli značné obavy a nevěřili mi. O to víc jsem chtěla sobě a svému okolí dokázat, že to zvládnu. Velkou oporou mi byl manžel. A musím přiznat, že Toník mi také hodně pomáhal. Je to hodný, klidný a zároveň sociální chlapeček. Dokonce začal držet hlavičku dřív než většina dětí. Měla jsem pocit, že ze mě cítí, že ke mně musí být shovívavější. I když jsem ho při chování nebo kojení zvládala držet, tak to nebylo vždy stoprocentní. Možná díky tomu se v tomto dřív zdokonalil. Nyní už jako dvouleté dítě umí mnohem víc věcí a je to pro mě snadnější. Na dopoledne od dvou let chodí do jesliček. A když potřebujeme, pohlídá ho babička nebo chůva.
Je něco, co sama s Toníkem nezvládnete?
Začátky nebyly jednoduché, bojovala jsem s obavami jako každá jiná matka. Po chvíli jsem všechny činnosti, jako je přebalování, koupání či krmení, zvládala s přehledem. S výjimkou jedné věci, a to že Toníkovi neostříhám nehty. Přeci jen žádné dítě chvíli neposedí a já bych ho nůžkami mohla zranit. Toho se vždy ujme tatínek.
Po celou dobu mateřské pracujete z domova. Dělá vám problémy vše skloubit?
Občas, ale snažím se. Než se narodil Toník pracovala jsem pro firmu v oblasti HR, kde jsem sháněla firmám jako headhunter zaměstnance, nebo se podílela na firemních akcích. Po dobu těhotenství a mateřské jsem práci neopustila, ale pouze omezila. Výchova a práce šla propojit, protože jsem jednala z domova. A když už byl Toníkovi rok, rozhodla jsem se podnikat s manželem.
Co vás k tomu vedlo?
Mému manželovi bylo sedmadvacet a měli jsme ročního Toníka. Najednou jsme neměli tolik práce se synem, za to chut´ pracovat ano. Manželova firma, která se specializovala na čištění koberců a čalounění, sice prosperovala, ale neměla tolik zákazníků, jen pár stálých. Tenkrát jsem se mu s tím rozhodla pomoct. Rozšířit firmu, udělat jí pořádný marketing, dát ji nové jméno a zkrátka to rozjet ve velkém. Dnes se věnuji převážně našemu podnikání, ale v HR působím stále. I přes to mám čas na výchovu syna a věnuji se mu.
Chci být št´astná máma a milující manželka
S hendikepem máte plnohodnotný život. Najde se něco, co vám dělá obtíže i mimo zdravotní indispozici?
Asi propojit práci a rodinu. Je to mnohem těžší, než můj hendikep. Vše musí šlapat podle harmonogramu. K tomu, abych byla št´astná matka a milující manželka, si práci nechci nechat vzít. Cítím, že mě práce naplňuje a rozvíjí. A myslím, že je to lepší, než abych byla zpruzená matka v domácnosti.
Stíháte si s pracovní vytížeností a výchovou syna udělat čas i pro sebe?
Stíhám. Volného času mám sice čím dál tím méně, ale o to víc se snažím si takové chvilky pro sebe najít. S manželem cestujeme, užíváme si života. Někdy, když je chut´, zajdu i s kamarádkami do klubu. Manžel mě k tomu skoro až nabádá. Musím se ale přiznat, že raději zorganizuji grilování a pozvu naše přátele, než abych prohýřila noc.
