ProAlt aneb mnoho povyku pro nic
Dobře to ilustruje poslední akce ProAltu. Aktivisté ve středu před ministerstvem školství odhalili sochu Milana Kindla (na snímku), hlavní postavy podezřelého udělování titulů na plzeňské právnické fakultě. Tím protestovali proti plánované
vysokoškolské reformě. Ta podle nich omezí autonomii vysokých škol a udělá z nich na výdělek orientované instituce. Tím, že změna umožní nahradit část studia praxí, prý sníží státem kladené požadavky na kvalitu výuky. To jsou jistě závažná obvinění.
Jak by ale podle ProAltu měla výuka na vysokých školách vypadat? Odpověď na tuto otázku již není tak jednoznačná. „Určité změny v organizování vysokého školství by byly jistě přínosné, měly by ale vycházet ze skutečných potřeb vysokého školství,“ uvedla pro Generaci 20 mluvčí výše zmíněného happeningu Alice Červinková. Co přesně vzdělávací instituce potřebují, by měla ukázat až „diskuse mezi vysokými školami a ministerstvem školství“, do které by se měla zapojit celá veřejnost. Tedy nic konkrétního, kromě toho, že se školným ProAlt podle svého protireformního materiálu nepočítá.
I předchozí komunikace se sdružením působí dojmem, že ProAlt se drží pouze protestů a na aktivní předkládání vlastních návrhů a ideí rezignoval. Je proto s podivem, že se mu daří získat takovou míru pozornosti českých médií. Jen za poslední měsíc se o ProAltu tisk, rádia či televize podle databáze Newton Media zmínily 145krát.
Je ale v pořádku protestovat jen kvůli činu samotnému? Neměli bychom do ulic vyjít jen tehdy, pokud máme jasný názor na to, co je špatně a co dobře? Odpor vůči vládě je ale populární, tedy pokud lidem nezpůsobí komplikace v každodenním životě. Čtenář, posluchač či divák po takovém sdělení hladově skočí. Přesto by ale lidé měli dostat víc. Když někdo kritizuje, měl by také alespoň tušit, jak by to chtěl udělal on sám.