Pro dobrodržství není třeba vyhazovat peníze za drahé letenky do Amazonie. Postačí jít pěšky českou „džunglí“
2. července, den 1. – Popadané stromy a déšť
Už po prvních desítkách metrů mě pod tíhou krosny bolí záda. Přesto jsem plný optimismu. Vyšlo mi skvělé letní počasí, nepříjemně brzy ale zjišťuji, že i slunečno mé své stinné stránky. Ještě jsem ani nevyšel z Benešova, a už jsemkvůli vedru unavený. Když jsem konečně dorazil na kopec nad městem, většina láhve s pitím byla pryč. Přístě si jich vezmu víc, zapisuji si pomyslně do seznamu. Nebe se nakonec zatáhlo a po pár hodinách cesty přišel déšť.
Nevěřil bych, jak rychle dokážu sebe i batoh obléct do pláštěnky. Každou chvíli se dívám do aplikace Mapy.cz, abych se držel cesty. Mapa mě ale nevarovala před dvěma oblastmi, ve kterých se těžilo dřevo. Bahnem a s krosnou na zádech jsem se pod popadanými stromy dostal z lesa ven a konečně dorazil do prvního záchytného bodu – Českého Šternberku. A první zastávka? Hospoda a limonáda. Chtěl jsem zažít dobrodružství se vším všudy, a tak jsem, i když bylo po dešti, pro jistotu roztáhl plachtu venku nad strážní věží hradu. Odškrtnuto, první den je úspěšně za mnou.
4. července, den 3. – 14 kilometrů za jídlem
Po noci strávené v houští u železničního přejezdu vyrážím dál proti proudu řeky Sázavy. Alespoň jsem díky únavě projíždějící vlaky ani neslyšel. Dávno mi došly doma připravené toasty, už včera jsem byl bez večeře. Plán byl dokoupit zásoby v nejbližším městě, které bude po cestě. Hned v první vesnici jsem měl štěstí a narazil na obchod. U dveří mě ovšem vítal nápis: „Zavřeno – Inventura“. Od místního jsem se dozvěděl, že nejbližší obchod je čtrnáct kilometrů daleko v Ledči nad Sázavou. Následující dva dny byly státní svátky, nezbývalo tedy nic jiného, než si koupit lístek a do Ledče dojet vlakem. Po nákupu chleba a sušenek jsem doplnil i svou lékárničku o krém na spálenou krk a s příjemným chladivým pocitem vyrazil dál.
6. července, den 5. – Bez mapy a mobilu
Po přespání za Havlíčkovým Brodem jsem měl za sebou nejtěžší výkon celé cesty. Koho by napadlo, že bude v červenci mrznout? Kolem druhé ráno jsem se tak musel vleže nasoukat do mikiny, aniž bych vylezl ze spacáku. Poté, co jsem ráno vyrazil, mě nohy bolely při každém kroku čím dál tím víc a já začínal zvažovat, že to vzdám. Co krok, to zaskučení. Když jsem šel Vysočinou z jednoho kopce na druhý, moc to mému odhodlání nepřidalo. Mobil už byl od včerejška vybitý, powerbanka jakbysmet. Musel jsem se řídit podle papírku, na kterém jsem měl vypsaná města, skrz která jsem měl projít. Orientoval jsem se vždy podle map okolí měst a značkách po cestě. Po několika hodinách, kdy jsem šel pořád nahoru a dolů, mě nohy tak moc pálily, že jsem to vzdal a nasedl do vlaku. Dojel jsem na první větší místo, kde jsem si mohl odpočinout – rodinnou chatu u Bystřice nad Pernštejnem. Nepohodlnou zem jsem tak výjimečně vystřídal za měkkou postel.
8. července, den 7. – Promočený a s děravou plachtou
Z chaty jsem vyrazil odpočatý a plný odhodlání. Cestou jsem k mému pobavení šel i Naučnou stezkou Járy Cimrmana. A tak jsem si jako člověk znalý Mistrova díla cestou broukal Píseň proti trudomyslnosti a jiné melodie z jeho her. Blížil se večer a rozpršelo se. Našel jsem si tedy nejlepší místo na spaní na mýtince u cesty a roztáhl plachtu. To, že bych spal z kopce, bych ještě vydržel, ale fakt že plachta byla na několika místech protržení byl překvapivý. Rychle jsem sbalil vlhnoucí spacák, promočené oblečení a vyrazil k nejbližšímu městu – Lomnici. Těsně před městem jsem se čirou náhodou připletl do jakéhosi běžeckého závodu. Podobně jako ostatní promočení a utahaní soutěžící jsem se spíše trmácel, než běžel. Ačkoliv by mi to zvedlo náladu, nevyhrál jsem. Čím více se smrákalo, tím více jsem byl zoufalý. Dokonce jsem přemýšlel, že na náměstí zaklepu na dveře kostela a poprosím o nocleh. Díky jedné paní jsem však před desátou večer našel altánek. Roztáhl jsem spacák, aby se v rámci možností usušil a usnul jsem vsedě na lavičce.
10. července, den 9. – Tábořiště dobyto!
Po zdolání posledního kopce jsem se dostal do mně známé krajiny v okolí tábořiště v Hostěnicích u Brna, které bylo cílem mé cesty a nálada se mi okamžitě výrazně zlepšila. Po dlouhé a náročné cestě, která ovšem rozhodně stála za to, jsem mohl hrdě říct parafrází z Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu: Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti zimou, tábořiště dobyto! Cestu jsem si rozhodně představoval jinak. Telefon – vybitý. Papírek – rozmočený. Byl jsem tak odkázaný pouze na informační tabule s mapou okolí ve městech a svou vlastní paměť. Nesčetněkrát jsem se ztratil, ale zázrakem jsem vždy našel správný směr. Pokud se za rok rozhodnu putování zopakovat, tak po vzoru jistého hobita zase zpátky. Když jsem konečně dorazil do tábořiště, hrdě jsem mohl říct: Přišel jsem sem pěšky!