Poslední facka pro vysokoškoláky: zrušení praktické výuky znamená konec možnosti se efektivně vzdělávat
Asi málokdo si myslel, že by se někdy mohl těšit zpátky do školy, mezi nimi i já. Letní semestr on-line výuky mě ale přesvědčil, že vysoká škola bez přímých kontaktů ztrácí smysl. Slyšet zase v září štěbetání lidí před třídami a hemžení na chodbách se zdálo jako vysvobození z dočasného pocitu bezpráví. O to víc si mnozí studenti vážili praktické výuky, na kterou ještě mohli fyzicky docházet. Byla poslední možností, jak do nynější zvláštní doby vtěsnat alespoň trochu normality.
Víc nástrah než kouzel
Od pondělí 12. října jsou ale čeští studenti opět uvězněni doma. Jistě, najdou se i ti, kterým vyhovuje, že do školy nemusí. Většinou ale podobné názory slýchám od těch, pro které je podzim 2020 prvním semestrem na vysoké. Nebo se jejich univerzity v minulém půlroce nezvládly na on-line režim včas adaptovat. A tak teprve teď objevují „kouzla a nástrahy distancu“.
Výuka přes obrazovku zkrátka nemůže plně nahradit osobní kontakt. Navíc se s ní pojí víc problémů než užitků. Po jarní zkušenosti už vím, že studenti nemusí být nutně líní, aby se jim na dálku hůř pracovalo, myslelo i soustředilo. Je zkrátka těžší udržet několik hodin v kuse pozornost z pohodlí vlastního pokoje než ze třídy, když už tam mají někteří studenti problém se soustředit.
Stejné je to i s motivací. Pozoruji, že se v distančních hodinách mnohem méně zapojuji. Moje snaha teď závisí jen na tom, jestli se rozhodnu zapnout mikrofon a kameru. S každou další výukou na dálku se úsilí ale zmenšuje.
Dokonce zjišťuji, že je mi jedno, jestli mě profesor na kameře uvidí v teplácích a rozcuchaném drdolu. Vždyť jsem doma. Jistě, říká se, že režim a řád jsou pro výkonnost klíčové. Jinak se ale člověk ráno upravuje a obléká s vědomím, že ho uvidí stovky lidí, jinak s myšlenkou, že když bude chtít, nemusí ho vidět vůbec nikdo. Zapomínám ale, že se stále nacházím v prostředí univerzitního vzdělávání, i když nuceně dálkového.
Problém přichází i s autoritou. Ta je totiž vůči některým profesorům, kteří se podobně jako studenti také neobtěžují zapnout během on-line hodiny kameru, na bodě mrazu. Jen těžko jde zachovat stejnou míru respektu k mluvícím iniciálám na obrazovce a k přednášejícímu v aule. Vyučující i studenti by si měli uvědomit, že je důležité zachovat v současnosti osobní kontakt alespoň tím, že to tlačítko s kamerou zmáčknou.
Nezbývá než doufat
Celé je to vlastně paradoxní. Vždyť vzdělávání on-line by mělo být jednoduší a rychlejší, to je přeci podstata internetu. Přesto je výuka mnohem náročnější a pocitově delší než za běžných okolností.
Možná by studenti měli být radši, že v devět večer po skončení hodiny nemusí ještě dojíždět domů, ale mohou v podstatě jen zalézt do postele a jít spát. Pokud v ní už dávno neleží. Zdá se ale, že cesta od stolu do koupelny je delší než ta z domova do školy.
Ačkoliv jsem na jaře distanční vzdělávání nevnímala jako zásadní problém, další semestr vidím jinak. Vysokoškoláci už navíc ví, že se na univerzity 2. listopadu nevrátí. Nezbývá jim tak nic jiného než doufat, že do bodu mrazu nepřijde i vlastní motivace dál se vzdělávat. Ten štiplavý pocit na tváři jsme si totiž jako studenti nezasloužili. Jen, aby to místo vlády nebyl šok z návratu do režimu, který nám po návratu zpět do škol nafackuje.