Plukovník generálního štábu: „Buď zastřelíš ty mě, nebo já tebe“
Milan Coch, Foto: Iveta Škrabalová
Co si vybavíte z druhé světové války?
Když vypuklo v roce 1944 Slovenské národní povstání, tak jsem měl za sebou dva ročníky střední školy. Studoval jsem v Bánské Bystrici obchodní akademii a jako nepovinný jazyk jsem měl ruštinu. Potom ale školy obsadili partyzáni, vysazovaly se výsadky. V našem kraji působila partyzánská brigáda Rákosi.
Chtěl jste se zapojit do boje proti Hitlerovi?
Jednou jsme tak seděli, bylo to o prázdninách roku 1944, a někdo zat´ukal na okno. Já byl nejblíže, tak jsem vyběhl ven a říkám: „Tak co je, kdo seš?“ Nic. Sedl jsem si a za chvíli znovu. Opět jsem vyběhl ven a říkám: „ Neblbni, co chceš?“ Od hospodářského stavení někdo zvolal: „Idisuda, idisuda.“ Tak jsem šel a byl tam chlap, ptal se, kde je. Já mu rusky odpověděl a on: „Ty znaješ rusky?,“ divil se. „Němnoško znaju,“ odvětil jsem. Hned pak po mně chtěl, abych ho doprovodil na partyzánskou základnu. Zavedl jsem ho tam a už to bylo.
Stal jste se potom partyzánem?
Přišel jsem tam a velitel brigády říkal: „No jo, když znáš rusky, tak zůstaneš s námi.“ Uznal jsem, že je třeba Němce porazit a chtěl jsem taky pomoct.
Kolik vás bylo?
Jádro brigády bylo osm lidí, velitel, náčelník štábu, zástupce, radista a další. Rusové a tři Ukrajinci. Jeden z nich byl profesor, učil v Kyjevě. Měli jsme společné zájmy, hrávali jsme šachy. To nás spojovalo.
Co bylo vaším úkolem?
Na Slovensku byly partyzánské oddíly zpravidla podřízené některé sovětské armádě. Nám velela osmatřicátá. Za úkol jsme měli zajistit, aby po trati Lučenec-Košice neprojel žádný transport. Na vhodném místě jsme měli vyhodit koleje, nebo most. Koleje se dají udělat za pár hodin, ale když se vyhodí most, tak se nedá postavit ani za den, ani za dva.
Museli jste někdy použít zbraně?
Když jsme šli podruhé na hlídku, tak nás napadli Němci. Asi deset, nevím, člověk hned zalehne. Měli jsme takový úkol, my partyzáni, že se při napadení rozdělíme. Dva utečou tam, dva utečou tam, dva utečou zase jinam a dva ještě jinam. Němci tak za každou skupinou vyrazit nemohli. Mohli sice pronásledovat jednu skupinu a zlikvidovat ji, ale dalších šest partyzánů by bojovalo dále.
Za jakou skupinou se pustili?
Šli za námi. Měli jsme s sebou lékaře, protože se velitel dozvěděl, že kdyby někdo z nás byl raněný a šel k Maďarům, tak by s ním byl konec. Shodou okolností jsem byl s lékařem, když jsme se rozprchli.
Jak jste se z toho dostali?
Dostali jsme se do situace, že já byl ve velmi dobré obranné pozici a měl jsem odstřelovačku, pušku. Když umíte střílet, tak na dvě stě padesát metrů zamíříte, a člověk „spadne“. Oni útočili na nás, já jsem na jednoho zamířil a už dál neutíkal. Na druhého, na třetího to samé a taky už dál neutíkali. Ze strany však nějaký Němec toho našeho doktora postřelil do nohy a on nemohl dále.
Nechal jste ho tam?
Mezi partyzány bylo pravidlo, že když jsou dva a jeden je raněný a už se nemůže zachránit, tak ten zdravý má povinnost odejít od něj a nechat ho, at´ to s ním nějak dopadne. S tímhle panem doktorem jsme se moc dobře znali. Věděl jsem, že máme dobrou pozici a řekl jsem: „Ne, neuteču, neboj se. Máš samopal, sem tam vystřel.“ On střílel a Němci se moc neodvažovali. Naši kamarádi, když zjistili, že se bojuje, ty Němce napadli z boku a oni pak utekli, nebo byli mrtví, nevím. Neměli jsme čas to zjišt´ovat. Vzdálili jsme se a toho pana doktora jsme vzali, přenesli na Slovensko a on se vyléčil.
Kdo vás vlastně naučil bojovat?
Můj táta byl legionář u uherské armády. Bojoval u Bachmače na Ukrajině. Byl však raněn a zůstal ležet na bojišti. Ve válce bývávalo zvykem, že obyvatelstvo, když se pole vyklidilo, se naň šlo podívat. Nějaká paní přišla k tátovi a říká ostatním: „Pojďte, tenhle žije.“ Tak tátu zachránili a ten se roku 1918 dostal domů. Do bojů ve druhé světové válce se už nezapojil, protože byl starý, ale měli jsme doma pušku, a tak jsme se naučili střílet.
Jak jste se vypořádal s tím, že jste střílel po lidech?
My jsme tak byli vychováváni. Buď ty zabiješ Němce, anebo on zabije tebe. Vždyt´ já jsem ani jednoho neviděl. Já jsem na ně střílel a viděl jsem jen, že neběží dál. Ale zažil jsem, že jsme dostali úkol, aby se Němci nemohli přesunout ze severu na jih. Na Němce musel být člověk chytrý. Podřezali jsme stromy, položili jsme je přes silnici, kolonu přepadli, Němce rozprášili a utekli.
A to jste je tam jen tak nechali?
Partyzáni nebyli zásobovaní, ani jídlem, ani zbraněmi. My jsme tu munici museli získat od Němců. Velitel určil: „Půjdete prohlédnout, jestli tam mají granáty, zbraně nebo cokoli dalšího.“ Šli jsme tam a shodou okolností jsem šel do míst, kde jsem střílel já. Ležel tam mladý raněný Němec. Přišel jsem k němu, viděl jsem, že mluvil, a říkal: „Prosím tě, prosím tě, potřebuji od tebe něco. Mám tady dopis, pošli ho po válce mé matce, protože už nikoho nemá. Otec a dva bratři padli na východní frontě, akorát já jsem ji zbyl a už se nikam nedostanu. Tadyhle je, co mám, teď to patří tobě.“ Byl starý asi jako já. Vzal jsem si to od něj a pomohl jsem mu, aby se sám zastřelil. Ruku s jeho pistolí jsem mu přivedl k hlavě a řekl jsem: „Můžeš.“ Zastřelil se. Abych pravdu řekl, bylo mi z toho špatně. Sice jsem potom viděl další raněné nebo mrtvé, ale tohle byl takový dojemný případ.
Poslal jste ten dopis?
Poslal. Uplynul rok, bylo už po válce, měl jsem dovolenou, jel jsem domů a ejhle. Přiběhla sestřenice a její manžel a říká: „Pojď, jsou tady nějací Němci, něco chtějí a ty umíš německy. Byla to matka toho kluka, přišla ještě s jedním pánem. Mluvil jsem s ní, to víte, že mi bylo těžko. Ptala se, jestli prý náhodou nevím, kde by mohl být pochován. Mrtví však pochovával Národní výbor, ale kam jsem nevěděl. Řekl jsem jim, že jestli tam zůstal, tak to nemůže nikdo přesně vědět. Že jsem mu pomohl na onen svět, jsem té matce neřekl.
Co jste dělal po válce?
Bánská Bystrica byla osvobozená v březnu 1945 a rádio hlásalo: „Střední škola v Bánské Bystrici začne tehdy a tehdy.“ Byli jsme tři kamarádi z našeho kraje, tak jsme se tam vydali pěšky. Potom jsem pracoval ve spořitelně a studoval obchodní akademii, kterou jsem však nedodělal. Dokončil jsem ale vojenskou a stal se ze mě voják.
Angažoval jste se i v politice?
V šestačtyřicátém roce proběhlo setkání svazu partyzánů s panem prezidentem Edvardem Benešem. Kromě jiného měl pan prezident i projev, v kterém nás vybízel, abychom politicky pracovali. Já jsem byl odvážný a přihlásil se do diskuze. Řekl jsem: „Pane prezidente, doporučoval jste nám, abychom politicky pracovali. Na Slovensku jsou ale jen dvě politické strany. Komunistická a demokratická. V demokratické jsou všichni, proti kterým jsme ve Slovenském národním povstání bojovali, tak v které straně máme pracovat?“ Pak jsem byl vybrán na oběd s panem prezidentem.
Odpověděl vám?
Asi se mnou o tom chtěl trošičku více diskutovat. Bylo po obědě, vytvořili se kroužky, on přišel a povídá: „Vy jste říkal, že tu jsou dvě strany. Podívejte se, pan Churchill je nějaký politik a doposud už byl členem tří politických stran. Jsem však přesvědčen, že se vždy zachoval jako čestný člověk.“ Prezident Beneš říkal, že nezáleží na politickém systému, ale na člověku, jak ho uchopí. A s tím se ztotožňuji.
Iveta Škrabalová