Plakáty sametové revoluce. Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti
Transparenty, letáky a plakáty s hesly proti komunistickému režimu k sametové revoluci neodmyslitelně patří. Ti, kdo si rok 1989 pamatují, často vzpomínají, jak se tyto materiály vylepovaly a šířily po Praze i do jiných měst. „Moje dcera Martina často rozvážela revoluční letáky z Prahy do jiných obcí. Rozdávala je s mužem a měla velký strach, aby je nechytli a nezavřeli. Když měli pocit, že je někdo pozoruje, tak se s manželem začali objímat a líbat a schovávali ty letáky pod bundu,“ vzpomíná Dagmar Kořínková (72) na vyprávění své dcery. Plakáty, letáky a prohlášení tvořili dodnes anonymní studenti, tak i v současnosti již významní umělci jako například Aleš Najbrt, Pavel Št´astný nebo Roman Werner.
Oprýskaná zeď a zamřížované okno
Některé z tiskovin revoluce se podařilo zachovat až do dnešních dní. Příkladem je plakát grafika Romana Wernera, který se jmenuje Vítejte v Československu. Je na něm zeď s oloupanou omítkou připomínající tvar Československa. Nad ní se nachází ještě zamřížované okno. Plakát vznikl podle Wernera náhodou. Rok před revolucí objevil oprýskanou zeď v centru Prahy. Vyfotil ji a ze snímku vytvořil plakát. „Měl to být symbol toho, jak to tu u nás bylo ošklivé a zničené jako ta zeď. Zamřížované okno zase mělo představovat nesvobodu,“ vysvětluje Werner. Již na začátku roku 1989 nechal designér v noci plakát vytisknout a šířil ho mezi lidi. Když přišla revoluce, přidal k zamřížovanému oknu trikoloru jako symbol naděje a po 17. listopadu ho začal znovu rozdávat při stávkách.
Plakátů v té době vznikalo tolik, že některé upadly v zapomnění a nyní je u sebe nemají už ani jejich autoři. Na jeden takový kousek si vzpomíná i Werner. „Matně si vybavuji jeden textový plakát proti komunistům, který měl připomínat inzerát, a stálo na něm: Hledám hrob posledního komunisty. Značka: vysoká odměna,“ popisuje Werner. Na všechny vzniklé materiály si ale ani on sám nepamatuje, protože je s kolegy tvořil většinou v noci a ve velkém spěchu.
Příliš agresivní dílo? Pro revoluci akorát
Plakáty tvořil i grafický designér Aleš Najbrt, který se účastnil i studentského pochodu 17. listopadu. Vybavuje si, že když procházeli kolem Národního divadla, mával jim z balkónu historické budovy nalíčený herec Boris Hybner, který se právě připravoval na představení. Tři nebo čtyři dny po 17. listopadu nastoupil Najbrt do galerie Mánes na dnešním Masarykově nábřeží, kde bylo tehdy jedno z center revoluce. „Rozdával jsem tam letáky i plakáty nebo jsem stál u pultíku a informoval jsem lidi o situaci, když nevěděli, co se děje. To mě po pár dnech přestalo bavit, tak jsem šel domů a udělal jsem plakát, na kterém jsem spojil číslice 68 a 89. Byl oboustranný, dal se otočit. Číslice byly černé a měly ostré hrany,“ popisuje Najbrt své dílo. To pak se studenty na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM) přes noc vytiskl.
Plakát 69/89 přišel na sametovou revoluci mnohým lidem příliš agresivní. Zdroj: Ze soukromého archivu Filipa Blažka, autorem je Aleš Najbrt
Plakátů se nakopírovalo ručně asi 400 kusů. Najbrt vzpomíná, že 24. nebo 25. listopadu přijel pro plakáty na UMPRUM člověk, který je měl rozvážet a říkal, že se mu designérův plakát nelíbí. Připadal mu příliš agresivní, ale revoluce měla být podle něj sametová. Proto jel do Mánesa a tam řekl, že plakát 68/89 rozvážet odmítá. Proti tomu se ohradil malíř Stanislav Diviš. „Diviš řekl, že distributor nebude rozhodovat o tom, jestli se plakát bude šířit nebo ne. A at´ ho kouká naložit do auta a rozvézt ho,“ vypráví Najbrt. Itento plakát se zachoval dodnes a lze ho najít například na stránkách Muzea hlavního města Prahy či v knize designéra Filipa Blažka, který v průběhu roku 1989 některé plakáty shromáždil a v roce 2009 z nich vytvořil knihu Plakáty sametové revoluce.
