Otevření Letiště Václava Havla očima nepozvaného
Už při průjezdu letištěm je poznat, že dnes se tu koná něco neobvyklého. Po celém areálu jsou desítky policistů a bodyguardů. Před budovou Terminálu 2, kde slavnostní otevírání letiště probíhá, stojí kolona aut s černými skly a vlajkami různých států. Hned u vchodu potkávám zpěváka Michaela Kocába a režisérku Olgu Sommerovou.
Nic netušíc vstupuji do Terminálu. Přicházím k jednomu z organizátorů a říkám, že jsem studentka a píši reportáž o přejmenování letiště. Na důkaz, že nelžu, vyndavám svůj školní index. Dovnitř mě ovšem nepustí, jelikož nejsem na seznamu pozvaných. Zklamaně odcházím, když v tom vidím vystavené fotografie Václava Havla. Prohlížím si je a po chvilce mi někdo klepe na rameno. Je to muž z ochranky. „Slečno, máte pozvánku?“ Odpovídám, že nemám a chci vysvětlit, že se jen dívám na fotografie. Než ale stačím větu doříct, už mě vede ven se slovy, že tu nemám co dělat. Říkám si, proč tedy zvou veřejnost, když si nesmí ani prohlédnout výstavu?
Chvíli postávám venku. Snažím se marně zjistit, jakou možnost mají lidé, kteří se přišli jen podívat. Mířím k jednomu z policistů, abych vyzvěděla alespoň něco. Mé kroky ovšem kopíruje pět mužů z ochranky. Hlavou mi probíhá, že se tady zřejmě stávám podezřelou osobou. Tak nepříjemný pocit jsem snad nikdy nezažila.
Ceremoniál jen pro smetánku
S bodyguardy v zádech dojdu k policistovi, který mluví s několika dalšími lidmi. Zjišťuji, že přišli na otevření letiště. Ptají se, kde se bude promítat slavnostní ceremoniál. Policista odpovídá, že se nic promítat nebude. Zaražený výraz ve tvářích příchozích napovídá, že i oni čekali od dnešního dne více. Co tedy mohli dělat ti, kteří přišli? Po chvilce nespokojené a hlasité debaty odjíždějí lidé pryč.
Václav Havel celý svůj život bojoval za svobodu a demokracii. Ale jak tak odcházím z letiště, říkám si, že dnes jsem si vůbec nepřipadala, jako svobodný člověk. Uvažuji, jestli by Havel stál o „večírek“ jen pro smetánku, nebo by byl raději, kdyby mohl přijít každý, kdo chtěl.