Opravdovou moc světla člověk objeví, až když přijde o zrak
Dva ze tří protagonistů dokumentu Foceno ve tmě nevidí vůbec, třetí je schopný rozlišit detaily na vzdálenost zhruba osmi centimetrů. Přesto všichni tvoří jedinečné fotografie. Pro diváka se zdravým zrakem je i po zhlédnutí filmu, který představil festival Jeden svět s podtitulem Nezapomínejme na sílu spolupráce, těžké pochopit, jak je něco takového možné. „Když jsem jejich fotografie viděl poprvé, trochu jsem žárlil. Jak to, že já nejsem schopný udělat něco podobného, něco tak zajímavého? Asi jsem toho viděl příliš,“ popisuje své první setkání s tvorbou protagonistů režisér dokumentu Frank Amann. Na evropskou premiéru filmu v kině Lucerna dorazil režisér i s jedním z fotografů Brucem Hallem.
Hall ale nevnímá svou práci jen jako umělecký projev. „Fotografování mi pomáhá vidět svět. Používám technologie, abych mohl věci sledovat, poznat lidské tváře,“ popisuje Hall. Poruchou silné slabozrakosti trpí již odmala, ale na rozdíl od dalších dvou protagonistů z dokumentu je schopný své snímky z velké blízkosti vidět. Moderní technologie u něj navíc nehrají jen roli
Režisér dokumentu Frank Amann, fotografii v pozadí vytvořila Sonia Soberatsová. Zdroj: Jeden svět/Eva Kořínková
zprostředkovatele se světem, ale pomáhají mu i najít cestu ke svým synům, kteří trpí těžkým autismem. Často se právě oni ve vodě stávají hlavními motivy jeho snímků. „Díky fotografiím jsem se jim přiblížil i já sám. Hlavně pak mohu z fotek na počítači vidět jejich obličej,“ přibližuje svou práci a každodenní realitu Hall.
Malování hororových postav
Pomoc od ostatních lidí nejen při fotografování je pro všechny tři protagonisty filmu klíčová. Bruce Hall má milující rodinu, fotograf Pete Eckert manželku, která se o něj stará a stojí mu modelem při jeho tvorbě. „Dostalo se mi toho luxusu, že jsem o zrak přicházel postupně, oslepl jsem ve 28 letech. Kdyby mě má žena opustila, nevyčítal bych jí to, nevěděli jsme, jak bude náš život vypadat,“ přibližuje Eckert v dokumentu. Jeho fotografie stojí, stejně jako u ostatních, na velmi expresivním uměleckém projevu.
Těla modelů na Eckertových snímcích tvoří světelné mapy. Z temného pozadí, jako je třeba les, vystupují zvláštní postavy. Ty občas obličej mají, někdy ale ne. V mnohém tak připomínají snímky spíše hororové scény. Jde o takzvanou malbu světlem. Stejnou techniku používá i třetí protagonistka filmu Sonia Soberatsová. Tvoření fotek v jejím podání vypadá asi takto: vymyslí námět fotografie, v zatemněném prostoru pak modely s pomocí asistenta připraví a osvětluje. Tak vznikne jedinečný snímek, který slepé fotografce následně ostatní popisují. „Opravdovou moc světla lidé ocení, až když přijdou o zrak,“ říká v dokumentu Soberatsová. Což je něco, na čem se shodují všichni tři protagonisté dokumentu.
Každodenní padání do propasti
Režisér snímku Amann je původním povoláním kameraman, což patrně v dokumentu přispělo k jedinečnému přecházení z mluvících scén k prezentaci fotografií protagonistů; detaily fotek například plynule přechází k záběru mluvících osob. Důležitou roli hraje v dokumentu i hudba. „Chtěl jsem, aby si můj film užili i ti, kteří v něm vystupují, proto je dokument Foceno ve tmě záměrně vytvořen pro kina a se specifickou hudbou,“ vysvětluje svůj záměr režisér.
Návštěvníci vernisáže v Paláci Lucerna před fotkami Bruce Halla a Soni Soberatsové. Zdroj: Jeden Svět/Eva Kořínková
Dokument končí záběrem na nevidomého Peta Eckerta, který se chystá zkusit paragliding. „Je to jako byste padali do propasti. Ale tak to mám od oslepnutí pořád, je to pro mě každodenní realita,“ říká. Festival s podtitulem Nezapomínejme na sílu spolupráce tak začal osudem lidí, kteří pomoc svého okolí opravdu potřebují. S ní jsou pak schopni vytvořit věci, nad kterými zůstává člověku se zdravým zrakem rozum stát.
