Od kláves mě museli rodiče hnát do postele, vzpomíná nevidomá klavíristka Ráchel Skleničková
Bylo pro vás jako pro nevidomou těžší naučit se hrát na klavír?
Vůbec mi to nepřišlo těžké. Bavilo mě to a prospělo mi, že jsem se stýkala s dalšími nevidomými hudebníky. Myslím si, že nejtěžší je učení se jednotlivým skladbám. Samotné noty se musím učit hmatem, takt po taktu, hned zpaměti. Musela jsem se tedy primárně naučit notopis v Braillově písmu se všemi jeho značkami. Pokud ovšem hraju nějakou jazzovou nebo jinou lehkou písničku, kde není třeba dodržovat striktně notu od noty, osvojím si ji spontánně sluchem. Akorát potřebuju na vše víc času.
Naučit se skladbu není záležitostí jednoho dne. Jak dlouho vám trvá ji zvládnout?
To je relativní. Jednu dlouhou, ale lehkou sonátu Haydena jsem se učila 14 dní. Chopinova Fantazie mi trvala podobně. Čtyřhlasou fugu od Bacha trvající pět minut jsem se ale učila měsíc. Bylo tam víc hlasů a prstokladových záludností, což je těžší na pamět´. Taky hodně záleží na tom, jak moc mám skladbu naposlouchanou. Musím říct, že vážná hudba podle mě dokáže nejlépe vystihnout emoce a to se mi na ní tolik líbí.
Kdo vás vůbec přivedl k hudbě?
Máme to v rodině. Můj dědeček, Karel Sklenička, byl docela známý skladatel. Můžete od něj znát třeba znělku k rozhlasovým večerníčkům Hajaja. Ve čtyřech letech jsem dostala na hraní malé klávesy Casio a strávila jsem u něj celé hodiny. Rodiče mě od něj museli hnát do postele. Na základě toho mě pak zapsali na Konzervatoř Jana Deyla k paní Bláhové a to byl nejlepší tah, který mohli udělat. Paní učitelka to s nevidomými opravdu uměla a díky tomu mám klavírní základy opravdu dobré.
Mimo to, že sama hrajete a skládáte, učíte také hrát na klavír děti. Čeho si u dětí nejvíce ceníte?
Nejlepší je pro mě učit děti, které se pro hraní rozhodnou samy. To se mi potom stává, že za mnou chodí samotní žáci se slovy ‘Já jsem se strašně snažila, ono mi to tam nějak nešlo, něco tam neladí, nevím, co je tam špatně’, a to je výborné. To mi pak ani nevadí, že některé děti nejsou tolik talentované a nebo že jim to jde pomaleji. Nejdůležitější je elán.
Učíte hrát i nevidomé děti?
Ne, zatím jsem učila hrát jen vidící. Možnosti učit nevidomé se ale nebráním. Myslím si, že bychom si mohli lépe rozumět co se týče vysvětlování techniky a samotného učení.
Máte za sebou i vydání svého prvního CD, které se jmenuje Věčné dítě. Jak jste na takový název přišla?
Protože já prostě věčné dítě jsem. Dala jsem tam písničky, z nichž většina by mohla zaujmout i děti přibližně od osmi let výše. Některé jsem nazpívala česky, pár z nich je v angličtině. Mnoho z nich jsou pak skladby bez zpěvu.
Podílela jste se také na tvorbě mobilní aplikaci Relaxuj potmě. K čemu slouží?
Aplikace vznikla ve spolupráci s nadací Světluška, která se zaměřuje na pomoc nevidomým. Aplikaci si ale může stáhnout každý, kdo má dotykový telefon. Jedná se o projekt, díky kterému má člověk možnost vydechnout a poslechnout si různé skladby. Tento projekt byl prvním, který jsem měla určitým způsobem řídit. Vybrala jsem si do týmu své kamarády, abych se nemusela tolik cítit jako vedoucí.