Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde
Zbývá pár minut do další prohlídky. Sleduji kamerový systém a počítám své posluchače. Skupina je poměrně velká, podle mého odhadu třicet dospělých a několik malých dětí. Každých pár vteřin někdo z nich vytáhne z kapsy mobil a kontroluje čas. „Měli bychom vyrazit, at´ nejsou nevrlí,“ říká s lehkým úsměvem kolegyně. Přikývnu, rychle se naposledy napiji vody a vyrážíme.
„Klasická prohlídka zámku, dobrý den,“ volám. Začíná tlačenice. Každý chce interiér zámku vidět jako první. Kontroluji lístky a zdravím příchozí. „Mámo, to je jak u nás doma,“ hodnotí usměvavý muž. Snažím se protlačit do středu haly skrze početnou skupinu. Je to boj, protože nikdo nechce přijít o své těžce získané místo. Nakonec se úspěšně dostanu na svou pozici mezi děly, odkud už vím, že je mě nejlépe slyšet, a čekám, až se lidé ztiší. Paní v květinových šatech se jako první ujímá slova a napomíná celou skupinu. Moje hlasivky jsou jí vděčné.
Historie versus historky
„Krásný dobrý den, vítám vás na zámku v Dětenicích,“ začínám naučený text, který jsem v průběhu dne řekla už pětkrát. Vysvětluji, že je v prostorách zámkuzakázáno fotit, natáčet a připomínám, že se návštěvníci nesmí dotýkat žádných vystavených exponátů. Pozorně sleduji hlavně tři malé děti, které se mnou během výkladu závodí, kdo bude hlasitější. S přehledem vyhrávají.
Začíná nejtěžší úkol prohlídky – splnit očekávání co největšího počtu návštěvníků. Skupiny se skládají z několika generací a každý přišel na prohlídku z jiného důvodu. Prohlížím si starší pár, který se zaujetím studuje každou vystavenou zbraň, obraz nebo listinu. Nevraživě hledí na tři hlučné děti, které naopak zajímají jen historky o bílé paní a kouzelných zrcadlech. Podruhé upozorňuji maminku holčičky v růžových šatech, že si ji opravdu nemůže vyfotit, jak sedí na dělu z osmnáctého století. Ostatní vyzývám, aby už skutečně pokračovali do prvního patra.
Je pan majitel k mání?
Vystoupáme po původních dřevěných schodech, které většinu skupiny vůbec nezajímají, a já pokračuji ve výkladu. Chci zapojit i posluchače a využívám klasický průvodcovský chyták: „Zkusíte si někdo tipnout kolik je na tomto lustru svíček?“ Děti se je pokouší všechny spočítat. Na chvíli je v sále ticho. „Sto třicet,“ volá malý kudrnatý chlapec. „Tři sta třicet?“ zkouší mladá slečna, která se ledabyle zahákne do svého přítele. „Ani jedna. Nejsou to totiž svíčky, ale žárovky, a je jich sto osmdesát,“ prozrazuji.
Výklad neustále přerušují zvědavé, ale i št´ouravé otázky návštěvníků. „Prosím vás, jak je pan majitel starý? A je zadaný?“ ptá se manželka staršího pána. „Paní, a odkud je tohle? To vypadá jako nádobí u nás doma,“ vyptává se asi pětiletý chlapec. Úspěšně procházím jeho testem a trpělivě zodpovídám každou otázku.
Po další hodině a deseti místnostech plných otázek výklad končí a já se lehce ukláním. Začíná se ozývat bolest nohou po dni stráveném chozením. Bylo to nejméně deset kilometrů. Myšlenkami na mast proti bolesti se pokouším přebít nekonečné tepání v chodidlech. Úsměv na rtech ale stále drží. Návštěvníci tleskají a podobně jako pro herce v divadle je to i pro mě ta nejlepší odměna. Tak ještě pár minut, kdy si snad stihnu alespoň odběhnout na záchod, a hurá na další prohlídku.
