Obrazem: Pod parou na Říp
Snad právě vzpomínka na dětskou vášeň mě přiměla zakoupit lístky na historický parní vlak Praha Braník – Zlonice. V pátek 23. dubna odpoledne, den před odjezdem, jsem se na nádraží v Braníku stal hrdým majitelem dvou volných lístků na to parní potěšení. Doma jsem oznámil, že sice „ vagón nemáme vyhřívanej, ale zato sedíme u okýnek“. Naštěstí si přítelkyně na mé vrtochy na poslední chvíli začíná zvykat a tak si s tichým „nevadí“ začala balit šponovky.
Sobota se ukázala jako stvořená pro výlet nevyhřívaným dopravním prostředkem. Na Hlavním nádraží, z kterého jsme ráno v 8:15 vyráželi, se u tabule s odjezdy vlaků tísnilo větší množství rodičů s dětmi. Říkal jsem si, že snad všichni nepojedou parním vlakem. Omyl. Jakmile se na tabuli rozsvítil náš parostroj a s ním i nástupiště, celá masa pištících dětí a lehce flegmatických rodičů se dala do pohybu.
I samotný příjezd vlaku byl doprovázen mohutným řevem vyjadřujícím radost nad tou krásnou mašinkou. No co vám budu lhát, krásná byla a taky jsem si měl sto chutí pořádně „zabékat“ nad tou nádherou. Jako malí jsme vběhli do vagonu a potom, co jsme si vymohli slovy „tady sedim já“ slibovaná místa u okna, šli jsme se projít po tom zázraku.
Vagony byly krásně staré, spojené pouze nezastřešenou lávkou, takže přebíhání mezi nimi vypadalo parádně nebezpečně. Vytápěné vozy se od těch našich lišily pouze tím, že veprostřed byla kamna a malý uhlák, aby si cestující mohli po libosti přitopit. Celý vlak zabraly děti, které byly prakticky všude. Snad jediný vůz, kde měli dospělí jasnou převahu byl vůz jídelní. Tuto část soupravy rodiče proti malým nájezdníkům zkušeně uhájili.
Po dvou štrůdlech a bezmála čtyřech hodinách cesty jsme dojeli do stanice Citiněves, kde místní malé nástupiště nedokázalo ani nadvakrát posloužit všem deseti vagonům našeho parního speciálu. Po chvíli rodiče i děti opustili vlak a jako jeden pištící a vřískající muž se všichni svorně vydali do míst, kde by o mléko a medové plástve neměla býti nouze.
Než jsme si stačili vychutnat uklidňující zvuky prázdného parního vlaku, byli jsme ve Straškově, kde jsme se i my museli s mašinkou rozloučit. Až když odjížděla jsem si všimnul, že má úplně vzadu za posledním vagonem dieselovou kamarádku. Deset plně obsazených vagonů bylo zřejmě i na takovou dračici moc.
Nás čekala cesta na Řipskou pout´. Alespoň jsme den z nostalgie skončili tak, jak jsme ho začali – pod parou.
Stanislav Novotný