Oáza v rušném centru Prahy: expozice Laboratoř ticha nutí návštěvníky ke klidu, jinak jim nic neukáže
Pomalu se procházím okolo malých dubů a habrů, vedle kterých se tyčí velký trs zelené trávy, na který právě dopadlo několik paprsků světla. Kolem štěbetají ptáci a kuká kukačka. Z vyrovnaných myšlenek mě ale najednou vytrhne velký bílý nápis na obrazovce přede mnou. „Vstoupili jste na interaktivní bod,“ oznamuje tabule a já si uvědomuji, že se neprocházím klidným lesem, ale budovou Národního zemědělského muzea na Letné, která stojí uprostřed Prahy.
Rostliny na výstavě snímá kamera.
Kousek od interaktivního bodu se v uměle vytvořeném záhonu s lesními rostlinami dává do pohybu kamera. Na obrazovce se začne promítat to, co kamera právě snímá. K obrazu rostlin se postupně přidávají informace o zobrazených rostlinách. Například, že jahodník obecný se kdysi používal jako kloktadlo proti kašli nebo že kořen kapradin se ve středověku pěstoval jako lék.
V hluku výstava nefunguje
„Mami, mně to nic nepíše…“ ozve se najednou nešt´astný hlas na druhém konci místnosti, kde stojí malý chlapeček na dalším interaktivním bodě. Vysvětlení na sebe nenechá dlouho čekat: chlapec je příliš hlučný. Po celé místnosti totiž přístroje měří hladinu hluku. „To víš, jsi v lese, nemůžeš tu tak křičet, jinak nic neuvidíš,“ utěšuje chlapce maminka.
Není divu. „Ztište se a uvidíte víc“ je heslem celé expozice. Ve dveřích se najednou objeví postava s vysílačkou v ruce, jde o jednoho z průvodců. „Kdo křičí či dupe, nedozví se o lese vůbec nic. Přístroje každé slovo zaznamenají a na obrazovkách se poté nepromítne ani název rostliny,“ říká průvodce s úsměvem. Skupinka asi desetiletých dětí u velkého promítacího plátna si okamžitě přestane mezi sebou špitat. Téměř po špičkách se proto přesouvám dál a obdivuji malé jezírko, ze kterého stoupá umělá mlha.
Hlučným návštěvníkům výstava nic neukáže.
Futuristický les
Teprve s odstupem je vidět, že všechny rostliny i s jezírky jsou zasazeny ve futuristicky vyhlížejících záhonech asi metr nad zemí. Podivně tvarované bílé záhony se klikatí podél stěn a na několika metrech čtverečních tak vytváří dokonalou iluzi lesa. O tom, že je les přeci jen v laboratoři, přesvědčuje až trojice mikroskopů, ve kterých si lze prohlédnout jakési buňky. „To je parenchym stonku hrachoru,“ ozve se hlas průvodce. Vzápětí dodává, že parenchym je jedno z rostlinných pletiv, které tvoří vnitřky rostlin. A že je z něj tvořeno skoro vše zelené, co v místnosti roste – stonky a listy květin či části kmenů stromů.
Po dalších několika minutách strávených v šeru lesa se vydávám k další výstavě. Ve dveřích mě okamžitě oslepí zářivkové světlo. Zmizí i zvuky ptáků a jedinou rostlinou na chodbě je opodál stojící fíkus v květináči. No ano, člověk přeci jen nesmí zapomenout, že není v opravdovém lese, ale „pouze“ v muzeu.
