Novinář Poláček: Psát rozhovor je jako luštit sudoku. Musí mít logiku
Pracujete teď na nějakém rozhovoru?
Jistě, příští týden mám rozhovor s Petrem Uhlem, takže za několik dní musím přečíst celkem tlustou knížku, která o něm vyšla. A pak ještě nějaké texty, které na něj vyšt´ourám.
Vždycky se připravujete takhle důkladně?
Jojo, snažím se o daném člověku najít co nejvíce informací z různých článků a rozhovorů, které jsou dostupné. Někdy u toho sedím klidně šest osm hodin a dělám si poznámky. Takže dobrá rešerše mi klidně zabere i celý den.
Proč je podle vás dobrá příprava tak důležitá?
Když respondent vidí, že jste výborně připravený, tak to většinou ocení. Navíc pracuji v magazínu, kde jsou rozhovory obsáhlé na pět šest stran, takže strávím s respondentem třeba hodinu a půl, klidně i dvě. Pochopitelně se o něčem bavit musíme, takže bez rešerše to prostě nejde.
Co je při vedení rozhovoru vlastně důležité?
Vždycky se snažím vymýšlet a pokládat otázky tak, aby se ten člověk nenudil. Takže vymýšlím nová témata, o kterých třeba vůbec nikdy nemluvil. A pokud se tomu nemůžu vyhnout, že se musíme bavit o něčem, co už bylo řečeno, snažím se to pojmout z jiného úhlu. Chci být originální, aby se bavil jak respondent, tak i čtenář.
Takže máte připravený papír s otázkami?
Mám, stejně jako ho máte teď vy. Na velké rozhovory mám třeba i třicet otázek, kterých se pak samozřejmě striktně nedržím. Je to spíš taková moje jistota.
Jak to myslíte?
Když bych náhodou nevěděl, co dál, tak se neztratím a nezaseknu. Podívám se na papír a hned se zorientuju. Nemyslím si, že je úplně št´astné, když se někdo striktně drží otázek, které si napsal. Člověk musí poslouchat, co mu respondent říká a reagovat na něj. A klidně se může od toho, co má připravené oprostit. Stačí se nechat vést tím, co sám vypráví a pokládat mu různé doplňovací otázky.
A nemůže se v tom pak novinář spíš ztratit?
Tady bych spoléhal na obyčejný selský rozum. Pokud máte pocit, že od tématu ubíhá až moc, musíte ho vrátit k tomu, na co jste se ho ptala. Jinak to nejde. Nejčastější prosba novinářů ale podle mě je, aby respondent mluvil konkrétněji. Nejhorší co se může stát je, když jsou odpovědi moc obecné.
Jak tomu zabráním?
Když mám pocit, že odpovídá moc povrchně, vždycky se zeptám, jestli by mohl odpověď doplnit nějakým příkladem či historkou. I když pan Miroslav Donutil mi jednou říkal, že je spíš zpruzený z toho, když chce po něm každý novinář slyšet nějakou historku. Takže nic se nesmí přehánět.
Do jaké míry zasahujete do odpovědí při psaní?
Hodně, nenechávám je nedotčené. V podstatě ten mluvený rozhovor nemá nic moc společného s tím, jak pak vypadá rozhovor ve finální verzi. Odpovědi upravuju tak, aby byly napsané hezkou češtinou, a hrozným způsobem škrtám a prohazuju otázky. Asi se mi nikdy nestalo, že bych napsal do rozhovoru stejnou první otázku, na kterou jsem se při setkání zeptal.
Z jakého důvodu?
Ta totiž bývá obvykle spíše na rozehřátí. Respondent se musí trochu rozpovídat, aby se uvolnil a cítil se příjemně. Takže se mi stalo mockrát, že to o čem jsme se bavili na konci rozhovoru, jsem dal na úvod.
Takže na začátek se snažíte nacpat nejzajímavější části?
Snažím. Když si někdo přečte první otázku a odpověď musí si říct: „Hm, tak to mě zajímá!“ A začte se. Nejhorší co se může asi u začátečníků stát je, že jako první otázku dají něco ve smyslu – jak jste s něčím začínal nebo jaké bylo vaše dětství. V tu chvíli neodpadne půlka čtenářů, ale osmdesát procent.
A co titulek a perex?
U těch tohle platí stejně. Titulek musí být vždycky co nejzajímavější a nejpoutavější. Titulek, perex, první otázka a odpověď totiž rozhovor buď zabijí, nebo zachrání. Je to trochu jako luštit sudoku, člověk u toho musí přemýšlet, vše by do sebe mělo nějakým způsobem zapadat a mít logiku.
Stane se, že vás napadne titulek hned při rozhovoru?
Málokdy, ale sem tam ano. Nedávno jsem dělal rozhovor se zpěvákem skupiny Vanessa Samirem Hauserem. A on udělal takovou show v České televizi, že tam šňupal kokain z Bible. Hned jsem přemýšlel, jak tohle dostat do titulku. Nakonec to během rozhovoru vyplynulo samo.
Jaký jste vymyslel?
Touhle akcí si kluci udělali hroznou reklamu, protože se o tom hodně mluvilo i psalo. A jelikož Hauser dělá v reklamce, ptal jsem se ho, kolik by taková reklama stála, kdyby byla placená. Odpověděl, že nejmíň milion korun. A v tu chvíli mi to cvaklo – šňupnutí za milion.
Jaké rozhovory jsou podle vás nejtěžší?
Nespecializuji se na rozhovory s politiky, kteří by mohli být nějak problematičtí. Takže z mého hlediska je největší „sranda“ dělat rozhovor s někým, kdo je starý a nemůže moc mluvit nebo s někým kdo je po mrtvici. To je někdy opravdu výzva. Ale dodnes se pamatuju na rozhovor s Pavlem Liškou, který přišel nalitý, to teprve byla opravdová sranda!
