Nová hymna podle ČOV: v nesmyslných ambicích zaniká to nejlepší
Podle tuzemského olympijského výboru je hymna málo bojovná a příliš krátká. Sami sportovci si přitom na hymnu nikdy nestěžovali. Celá tato snaha nastolit ve společnosti téma, kterým se nikdy netrápila, působí zbytečně.
Zavedená verze hymny zní krásně i bez řinčivého orchestru a doprovodu silných hlasů sboru, jak je tomu v nových variantách objednaných ČOV. Výhodou tradičního ztvárnění je přitom to, že jak ve verzi zahrané orchestrem, tak jen zazpívané malým sborem zní pořád stejně líbezně. Hraje si s nostalgií, ne s přehnanou pompézností a dramatičností. Právě v tom je jedinečná. Ostatně v písni zmiňovaný jara květ a šumící borovice by rozproudily adrenalin v krvi snad jen kdyby zpěv doprovázelo mlácení víky od popelnic či rituální kmenové tance. Česká hymna prostě není prvoplánově dramatická a válečnická. Bez výrazné změny textu taková ani být nemůže.
Není ani jasné, co by podle ČOV české hymně onu „bojovnost“ přidalo. Opravdu to mají být jen ty uši drásající instrumentální úpravy? Nebo by raději olympijský výbor měl hymnu ve stylu té francouzské, která doslova volá po tom, aby krev nepřátel zalila pole? Ani v takovém případě však není jisté, že by to sportovcům do žil vlilo to „správné“ odhodlání.
